nohy
Nečisté nohy a posvátná úcta
Indie
Ne všechny části těla Indové pokládají za čisté!
Nohy a jejich „posvátná“ špínanečisté nohy v Indii

Nohy, přesně jejich část od kotníku dolů, je tady považovaná za něco opravdu hodně nečistého. Možná proto, že tu spousta lidí chodí bosky, nevím. Nicméně pokud se omylem dotknete něčí nohy, což vzhledem k tomu, že tady se často sedí na zemi stává často (nebo alespoň mně se to stává často), tak všichni, ale opravdu všichni, se s vekou úctou dotknou vaší ruky, mírně skloní hlavu a následně se střídavě třikrát dotknou nad a pod ústy. Takhle to zní asi zvláštně popisované. Ale obrovská úcta tohoto úkonu a jakási „posvátnost“ je pro mě stále zarážející. Celé to gesto prý znamená „omlouvám se“, nebo také „Bůh požehnej“. Jako by chtěli tu „nečistotu“ co na vás nohou přenesly, nějak zneutralizovat a „očistit“ zpátky.

A co na to naše děti?

Je zajímavé, že naše děti často z domu nebo ulice moc neznají slovíčko prosím nebo děkuji. Nicméně tento úkon s obrovskou samozřejmostí mají jakoby zapsaný v krvi. A není to jenom naše promiň řečené jakoby mimochodem, oni to opravdu tak nějak zvláštně prožívají, zvláště u lidí, kterým vykají.

Nebo například, když bych chtěla popojít přes verandu bosky a vzít si boty do ruky (abych nepošlapala právě umytou podlahu). Vždy, ale vždy, mě pronásledují nesouhlasné pohledy, jako bych ty boty ukradla. Na to jsem se přímo neptala, ale vycítila jsem, že je to hodně neslušné, boty a nohy prostě patří na tu „špinavou“ zem a nikam jinam. Podobně kdykoli jdou do chrámu nebo kostela, pantofle (skoro nic jiného tu nikdo nenosí) musíte nechat přede dveřmi a do chrámu vejít s čistýma, umytýma nohama.

Myslím si, že tady ta “hra” na čisté a nečisté pochází z Hinduismu a kastovního systému, který se tu sice snaží zredukovat, nicméně v myšlení lidí na vesnici a paradoxně i v některých oficiálních dokumentech občana stále kolonku s příslušnou kastou naleznete. Nutné je však podotknout, že v aktuálním sociálním systému mají nižší kasty určité výhody.

 

dobrovolnice Jana (ed. Sadba)