Luky už je v Indii

Luky už je v Indii
3. října

Lukáš Samec nám ve svém prvním dopise nadšeně popisuje cestu do Indie i vřelé přivítání.

Cesta

Ahoj všichni! Po velmi přínosné roční salesiánské přípravě jsem jako jeden z posledních dobrovolníků konečně vyrazil, a to ve středu, dne 20. 9. v 1 hod. ráno v doprovodu bratra Thomase. Bratr Thomas z Indie se totiž vydal navštívit na jeden měsíc Evropu, takže jsme se potkali v Praze již měsíc před naším odletem do Indie.

před odletemVše probíhá v pořádku a na letišti Václava Havla procházíme přes kontrolu. Naposled mávám své rodině přes tvrzené sklo a přepadá mě smutek. Vše, co tak dobře znám opouštím na 10 měsíců a až teď si to plně uvědomuji. Zároveň ale cítím, že něco starého končí a nová etapa mého života začíná. Je to výzva. Výzva, do které jdu s odhodláním.

První let podnikáme z Prahy do Moskvy ruskou aerolinkou Aeroflot. Poprvé v životě sedím v letadle a budu se na svět dívat ptačíma očima. Letadlo najíždí na vzletovou dráhu a najednou přichází obrovské zrychlení a pomalu vzlétáme do oblak. Užívám si každý okamžik. Poletíme zhruba 2 a půl hodiny. Oči se mi zavírají a usínám. Moskva je seshora v noci nádherná.. Po přistání čekáme na další let do Dillí zhruba 10 hodin. Procházíme dlouhými chodbami do našeho terminálu a téměř ve všech míjejících obchůdcích vidím Matrjošky, dřevěné do sebe zapadající panenky.

Moskva – Nové Dillí matrjošky

Let z Moskvy do Dillí je o poznání příjemnější. Pouštím si film a začínám vnímat početnější indické zastoupení. Příjemně se mi na konci letu povídá se sousedkou, která má ruské i indické kořeny. Říká mi: „Indie je krásná exotická země. Zároveň tu ale panuje obrovská chudoba, tedy uvidíte i bolesti této země. Buďte otevřeného srdce a mysli a budete okouzlen.“

cesta2

letiště Nové DillíV Dillí jsem stihl jen chvíli obdivovat monumentálnost indického letiště a už se tlačíme do přecpaného autobusu, který nás veze pěknou dálku do našeho odletového terminálu. Poprvé, vycházejíc z klimatizovaného letiště, pociťuji těžký horký indický vzduch.

Dorážíme do Guwahati a chytáme šíleného taxikáře, který se s tím nepáře a předbíháme jedno auto za druhým včetně ambulance. V Indii je doprava úplně jiná než na kterou jsme zvyklí. Nejsou tu určena téměř žádná dopravní pravidla. Auta troubí nonstop, nejezdí za sebou v lajně ale jak řidiči chtějí, míjejí se o centimetry. Na silnici leží krávy, kozy, psy, kohouti a spousta další zvěře, všude se povalují odpadky.

S Thomasem stíháme díky šílenému taxikáři poslední autobus, který směřuje do Golaghatu a jedeme zhruba 6 hodin. Na jedné ze zastávek jde Thomas koupit nějaké občerstvení a já jdu na WC, které je v Indii všude, tedy až na vnitřní prostory příbytků, které jsou povětšinu z bambusu a bahna. Když se vracím do autobusu Thomas nikde a autobus se rozjíždí! Co teď? V duchu si, obklopen cizím prostředím, rozhlížejíc se po celém autobuse a hledajíc Thomase, přemítám, co udělám a chci jít upozornit řidiče, když tu náhle řidič po krátké době zastavuje a Thomas autobus dobíhá. Spadl mi kamínek ze srdíčka.

Dorážíme do Golaghatu, kde ještě není připraven můj byt, a tak, znaven cestou, usínám v pokoji s více lůžky a spícím Indem.

Přivítání

Přivítání ve škole Jibon Jyoti je velkolepé a hřeje mě u srdce. Všechny děti se na mě po mém příjezdu hrnou a podávajíc si se mnou ruce křičí "Sir, sir!". Je mi zazpívána uvítací píseň a bratr Thomas mě uvádí.

Poté mi Thomas ukazuje můj druhý byt, který je přímo ve škole, takže teď mám byty dva a mohu pendlovat. V koupelně mám dokonce záchod, což je tu luxus.

obr1obr 3obr 2

Hned si jdu s dětmi zahrát fotbálek a už do mě hustí slovíčka z jejich kmenového jazyka Sadri. Co jsem zjistil, tak se v blízkém okolí mluví mnoha jazyky. S mojí angličtinou se chci ještě průběžně učit hindštinu a právě kmenový jazyk Sadri, kterým děti mluví.

(Pozn. V Indii jsou zastoupena zejména 3 náboženství. Hinduisté, poté muslimové a křesťané. Na jedné z večeří se dovídám, že v této oblasti spolu dokáží vycházet a žít v harmonii.)

S Thomasem vyrážíme na kolo, aby mi ukázal cestu ze školy do Golaghatu a já mohl sám cestovat. Jedná se asi o 8 kilometrovou vzdálenost. Také navštěvujeme vesnickou mši a ženy mi na přivítanou tancují a muži nabízejí židli, přinášejí větrák, nu a zkrátka mě tu všichni berou jako nějakého poloboha a těší je, když mi mohou posloužit. 

Otec Dilip z Golaghatu mě jeden den bere do města Jorhat jeho jeepem a do cesty se nám plete kdecos. Ostatně, můžete se podívat sami! :-)

 V Jorhatu vystupuji z jeepu a v úžasu se rozhlížím kolem. Poprvé zažívám na vlastní kůži ruch velkoměsta v roli chodce. Je to úplně jiný svět než který jsem doposud znal. Ohromen procházím ulicemi. Všichni na mě koukají, jako kdybych spadl z Marsu, a někteří mě prosí o společné foto.

Obecně v mé oblasti působení (schválně neříkám v celé Indii, protože Indie není všude stejná) nejsou velká obchodní centra jako u nás, nýbrž spousta menších stánků se zbožím, ve větších městech obchůdky v budovách. U jednoho takového stánku jsme strávili třeba 40 minut vybíráním zboží. Co tak pozoruji, tak tempo je tu (až na dopravu) o dost pomalejší, než jsem zvyklý. Nikdo se nikam nežene, autobusy mají tříhodinová zpoždění, když se domluví schůzka na čas, přichází se až o čtyři hodiny později nebo vůbec, pohoda.

Od laskavého studenta Džeie se dovídám o životě v této oblasti. Říká mi, že lidé jsou tu sice přátelští, ale starají se jen sami o sebe a navzájem si jich většina nepomáhá. Nemají plány do budoucna. Žijí ze dne na den. Chybí jim také motivace a energie na práci. Nedostatek energie vyplývá zřejmě z chabé stravy. Když nemusí, tak nepracují a jen tak lenoší. Za tvrdou manuální práci se tu dostává minimální plat a mnohdy se i vyplatí žebrat na ulici.

1. října se bude v Golaghatu konat velká výroční oslava, kde také budu představen. Už se tu teď chystají přístřešky z bambusů a má přijít až 3000 lidí. Kuřata se tu zabíjejí ve velkém. Na nějaký welfare se tu moc nehraje. Kluci vezmou pištící kuřata za křídla, klackem je praští do zátylku a tak je omráčí. Poté je ponoří do vařící bublající vody na ohni a oškubou je.

Také se na oslavu nacvičují tance. K jednomu jsem se přichomítnul.

Po oslavě se opět ozvu. Zatím ahoj a držte mi palce!

Lukáš Samec

DMS pro Adopci nablízko!

Projekt Adopci nablízko můžete podpořit prostřednictvím služby DMS, kterou zajišťuje Fórum dárců.

Jak přesně dárcovskou SMS poslat pro jednorázový příspěvek

Do textové zprávy napište: DMS ADOPCENABLIZKO 30
Cena této DMS je 30 Kč

DMS ADOPCENABLIZKO 60
Cena této DMS je 60 Kč

DMS ADOPCENABLIZKO 90
Cena této DMS je 90 Kč

Zprávu zašlete na tel. číslo: 87 777 


Jak přesně dárcovskou SMS poslat pro dlouhodobou podporu

DMS TRV ADOPCENABLIZKO 30
Cena této DMS je 30 Kč měsíčně.

DMS TRV ADOPCENABLIZKO 60
Cena této DMS je 60 Kč měsíčně.

DMS TRV ADOPCENABLIZKO 90
Cena této DMS je 90 Kč měsíčně.

Zprávu zašlete na tel. číslo: 87 777 

Více informací naleznete na www.darcovskasms.cz.

Pomáhejte s námi

Staňte se členem Klubu přátel a pomáhejte se námi!

      • 860 Kč - přípravný víkend pro jednoho dobrovolníka

      • 320 Kč - den práce dobrovolníka v Indii
        o        V Indii momentálně pomáhá: Martina Švehláková (jih)

  • 650 Kč - 2 týdny pojištění pro jednoho dobrovolníka v Zambii:

           o       V Zambii momentálně pomáhá: Marie Procházková, v Indii Jakub Honěk a v Bulharsku  Václav Jakubíček, Dorota Sedláčková, Jan Tomiga a Kateřina Váňová. 

    Registrujte se ZDE......

    ... a pomáhejte s námi!