Dívám se vzhůru ke hvězdám

Petra se zabydluje v Ghaně a narozdíl od naší vyprahlé končiny tam pořádně prší.

Modlitba pod nebeskou klenbou
Před odjezdem jsem se večer šla projít a došla jsem na okraj Tišnova, v aleji za penzionem ke Květnici je lavička. Lehla jsem si na ni a dívala se vzhůru. Již vás neruší světla města. Modlila jsem se a představovala si, že modlitba má takovou moc, že dokáže vyplnit všechen ten prostor, který mě obklopoval. Jak v kostele, kde nad oltářem můžete často vidět hvězdy. I zde má modlitba vyplnila celý prostor pod nebeskou klenbou… Přijela jsem do Sunyani, kde strávím rok. První večer po večerní modlitbě, stejně jako v komunitě v Accře, se modlí růženec. Jde se ven a při každém z pěti desátků se ujde nějaká vzdálenost po cestě. Tam, zpět, tam… A první večer jsme vyšli ven a chvilku zhasla světla (výpadkem proudu asi) a já pohledla na nebe. Tolik hvězd tak blízko. Tak zářivých. Příroda a hvězdy vás přátelsky obklopí a cítíte spřízněnost. Celou dobu růžence jsem hleděla na nebe a vyplňovala tento prostor modlitbou. I když se na první pohled nezdá, že by něco modlitba něco změnila, vím, že má velkou sílu. A modlitba nás pár dobrovolníků (já, Rakušani, Němky), bratří a otce se určitě nesla až k Bohu. Chci poděkovat těm, kdo na mě myslí. V mnoha situacích mohlo pro mě něco dopadnout špatně nebo nepříjemně (například na autobus do Sunyani jsem si koupila poslední lístek a lidé po mně měli smůlu, jeli až za půl dne). Ale zároveň vás chci i vybídnout. Jděte někdy na večer ven a podívejte se vzhůru ke hvězdám. A dívejte se chvíli. A možná, stejně jako já zde mnohokrát, budete přemýšlet, co je v životě opravdu důležité.
Zima, prší a fouká
Když jsem chtěla do Afriky, představovala jsem si teplo, slunečno a sucho. Později jsem zjistila, že různé části Afriky mají jiné podnebí. Ghana je napůl tropický deštný prales. Má období dešťů (duben  až září) a období sucha (říjen až březen). A jak to tedy vypadá po mém příjezdu? Po výstupu z letadla jsem se nadechla. Teplý, vlhký vzduch se silnou vůní čehosi. Později jsem zjistila, že smradu z odpadků. Bylo zamračeno, dopoledne pršelo. Další den pršelo celý den. Bylo okolo 25 stupňů. Občas lehký větřík. Většina cesta je hliněných, takže si užívám bahno v sandálích. A první den v Sunyani jsem zažila i pořádnou bouřku s hromy a blesky. Kluci si vlezli pod okap a myli se (myslím, že se předváděli přede mnou). Velmi výjimečně zatím vysvitlo slunce. A v tu chvíli stoupla teplota o deset stupňů. A střecha Boys Home je z plechu. V slunečném prostředí se kroutí, takže vydává zvuky, jako když na ni prší. V Accře bylo v noci příjemně, ale po příjezdu do Sunyani jsem ráda za teplou deku z letadla a přikrývku. Vezmu si ponožky a košili s dlouhým rukávem a mám se dobře. Je mi tu příjemně. Ale vzadu v mysli mi jako otravný čertík klepe myšlenka, jak dlouho…
Základní myšlenka jídla
Veškeré jídlo v komunitě, než jsem přijela do Boys Home, mělo základní rys anglického jídla silně smíchaného s jídly v Ghaně a k tomu mezinárodní příchuť (lidé v komunitě jsou z různých zemí – Indie, Itálie, Polsko, Nigerie, Libérie aj.). Jídlo se připraví na speciální stůl, horká jídla do várnicových hrnců. Kdokoli jde a obslouží se sám. K snídani tady mají nejčastěji sladkou veku s čímkoli (sladké, slané) a čaj. Oběd a večeře jsou teplá jídla. Omáčka je směs trochy zeleniny, plavou zde kosti s trochou masa (koza, kuře, občas ryba s šupinami, kráva) a nesmím zapomenout na ostrou pálivou chuť čehosi – kainský pepř, chili papričky aj. K tomu se podává rýže nebo kaše Bangu, Fufu a jiné z kasavy, manioku, kukuřice a rýže. Vedle byl talíř čerstvé zeleniny, ze které si hlavně Italové po jídle udělali dobrý salát. Mnohokrát jsem byla v kuchyni. Jsem ráda, že vše vaří, neboť hygiena by se nestačila divit.

Jam – z kořenu manioku. Jíme pravou rukou. Toto jídlo jsem pomáhala vařit. O víkendu si vaří kluci sami. A mandarinka.

Dnes jsem jedla poprvé s kluky. Jídlo se vaří na ohništi mezi třemi kameny v obrovském kotli – vaří nám kuchařky. Jídlo se krájí na židli, kde si kdokoli sedne, nic moc se neumývá. Dnes jsem opravdu toužila po evropském jídle, hlavně kvůli tomu, že mají ostrá jídla. Speciálně pro mě dnes udělali nepálivou verzi, kam si kluci přidávali pálivou omáčku. Vzpomněla jsem si na Krtečky a na moji oblíbenou větu, že i když nám to nechutná, každý umí ochutnat. Naladila se na pozitivní myšlení a neřešila příliš, co koušu a odháněla všechny možné představy. Po chvíli jsem musela uznat, že je to celkem dobré. Kosti a cokoli tvrdého neurčitého dávám na okraj. Nic jiného nedostanu. Takže možná už jste pochopili, co jsem se naučila. To podstatné na jídle je, že se najíte. Výživa pro to, co děláte. Petra Šmardová