Těžko se mi tomu věří, ale po přesně deseti měsících jsem doma. Potkávám rodinu, kamarády, chodím na známá místa. Moc se toho nezměnilo. Ale já jsem se změnila…

Těžko se dá shrnout, co všechno ve mně tahle zkušenost zanechala. Můžu ale říct to, že to bylo velké dobrodružství, někdy to bylo náročné, ale hlavně moc krásné a ani v těch těžkých chvílích jsem nikdy nelitovala, že tam jsem. Byl to naplněný čas a neumím si představit, že bych ten rok mohla někde jinde strávit líp. Jela jsem do Keni dát svůj čas chudým dětem, a to jsem splnila tak, jak jsem mohla.

Byla jsem tam s nimi, snažila jsem se jim pomoct, něco je naučit, ale hlavně je poznat a milovat.

Někteří kluci mi před odjezdem napsali na rozloučenou moc krásné dopisy, které mě ujistily o tom, že mě opravdu mají rádi a že si váží toho, že jsem tam s nimi byla. Celkově všichni, i salesiáni nebo zaměstnanci ve středisku, mi tolik děkovali a říkali, jak jim budu chybět, až jsem si říkala, že si to ani nezasloužím… Mám pocit, že jsem tam od nich dostala mnohem víc, něž kolik jsem sama darovala. Hodně jsem toho viděla, hodně jsem se naučila – a nejenom mluvit svahilsky, modlit se růženec nebo si míchat mléko do čaje 😀 Naučila jsem se toho hodně o lidech a sama o sobě. Zažila jsem krásné věci, které se nedají přenést skrze žádnou knížku a žádný dokument v televizi. Přivezla jsem si samozřejmě nějaké suvenýry, spoustu zážitků a vzpomínek, a ze všeho nejvíc si cením vztahů, které jsem tam navázala. Našla jsem tam úžasné lidi, kteří se stali mými dobrými přáteli a já věřím, že i na dálku zůstaneme v kontaktu.

A jak rádi říkají v Keni: „Mountains don’t meet, but people meet.“ Hory se nemůžou potkat – ale lidé ano. Moc moc děkuju všem, kteří jste se na mé dobrovolné službě jakkoli podíleli. Moc si vážím všech darů, všech modliteb i povzbudivých slov! Kdybyste chtěli slyšet víc nebo vidět víc fotek, nebojte se mě oslovit. O svém roce života v Keni budu vždycky ráda vyprávět. ♥

Ema Kazimírová, dobrovolnice v Keni