Malý výlet do historie Albánie, Svatý týden na staveništi, letadlem přes moře a den, kdy moje noha poprvé vstoupila na koberec v Xhamia Ebu Beker. Tohle, a ještě mnohem více vás čeká v tomto dopise.

Odraz historie

Proč je Albánie zrovna taková, jaká je? Můžeme nakouknout do její historie. V 15. století začala Albánie podléhat Osmanské říši, která ji ovládla na více než 400 let a v tomto období se většina obyvatel stala muslimy, což mělo zásadní vliv na kulturu této země. Až války na Balkáně a poražení Osmanské říše přispěly k vyhlášení nezávislého albánského státu, 28. listopadu 1912. Po druhé světové válce, v roce 1945, se Albánie stala komunistickým státem pod vedením Envera Hoxhy, který zavedl přísnou totalitní vládu a roku 1967 byla Albánie prohlášena za první ateistický stát na světě. Když jsem v březnu měla možnost navštívit Tiranu, šla jsem se podívat do muzea odposlechů “House of leaves”, kde v minulosti sídlila tajná služba (Sigurimi). Ani tato země to neměla v minulosti lehké a z místnosti, kde jsou na zdi napsána jména nevinných lidí, kteří byli špehováni, zatčeni a popraveni, až mrazí.

Java e madhe aneb malé ohlédnutí za Velikonocemi.

Musím se přiznat, že tyto dny byly pro mě náročnější, protože na naší škole začala rekonstrukce budovy. Jelikož během Velikonoc nebyla výuka, tak se dělníci pustili do práce ve vší parádě. Až během sobotní vigilie si nějak víc uvědomuji, že Velikonoce jsou tady! Nechci zapomenout zmínit křížovou cestu, která se konala v sobotu před květnou nedělí na nedalekém kopci (Malin e Taraboshit). Květnou neděli, která zde byla opravdu palmová, protože o palmové listy tu není nouze. Při křížové cestě na Velký pátek, která vedla od katedrály až na místní hřbitov, se také vzpomínalo na oběti z dob komunismu. Na Velikonoce nechyběl slavnostní oběd se salesiány, který mi nabil moji sociální baterku. S jedním salesiánem, původem z Indie, jsem si mohla postesknout a dělat legraci z toho, jak vždy Albánci říkají “zkus tohle, to je pálivé”, ale my máme hranici pálivosti někde jinde a skutečně pálivé jídlo nám tu chybí. Učila jsem ho česky “dík” a “jak se máš” a on mě to samé zas v jeho “indiánštině”. Pravý název jeho rodného jazyka jsem bohužel zapomněla.

Výlet s Albánci? To chceš!

Koncem každého školního roku sestry organizují nějaký výlet pro zaměstnance školy. A protože je letos to jubileu, Věčné město bylo jasná volba. Nakonec nás letělo pouhých 30 lidí, ale i tak bylo občas náročné vyhovět přáním všech. Itinerář neplatil už od prvního rána a tak jsem si mohla neustále užívat chvíle překvapení, kam se zrovna půjde. Jeden z nejkrásnějších momentů byl, že ačkoli byl náš let zpožděný, tak jsem se mohla cca na 30 vteřin potkat s kamarádem Danem, který na mě čekal skoro dvě hodiny v noci u nádraží Termini, aby mě pozdravil a předal dárek (uháčkovanou a upletenou mini verzi mě), od kamarádek z Čech. Vidět někoho známého, i když jen na okamžik, bylo super. Ať žijí bohoslovci studující v Římě!

Návštěva

Na pár dní se u nás stavily holky. Katka, exdobrovolnice, která zde byla minulý rok a Markét, která se letos chystá odjet jako dobrovolnice do opravdové Afriky.  S holkami se zase rozšířila moje škála zážitků z této země. Jedním z nich byla návštěva jedné místní mešity, Ebu Beker. Zrovna se do ní hrnula skupina turistů, tak jsme přestaly váhat a přidaly se k nim. Před vstupem do mešity jsme si musely zout boty a první kontakt s kobercem byl fakt překvapení. Wow efekt. Nevím, jak bych tento pocit popsala, jako když se procházíte po jemné kobercové matraci. Další dobrodružství nás čekalo, když jsme se vydaly místním autobusem k moři do Velipojë. Stanoviště autobusů zde nejsou označena, a tak jsme se musely zeptat který je ten náš, protože se to zkrátka jinak zjistit nedalo. Stejně tak čas odjezdu byl nejistý, řidič nám řekl, že až bude plno, tak se pojede. Jeden pán si po cestě domluvil i zastávku u jednoho obchodu, aby si mohl koupit pytel čehosi a dvě paní si odskočily koupit zmrzlinu a nezapomněly vzít i panu řidiči. Tohle se u nás doma zkrátka nevidí.

Poslední společný večer nás sestra Miki vzala do jedné restaurace ke skadarskému jezeru, kde jsme strávily hezký čas plný poutavého vyprávění z jejího života. Myslím, že nemohlo být lepší zakončení těchto dnů.

Marie Kašparová, dobrovolnice v Albánii