Skrz dětské úsměvy k lidské radosti

Tak ono se to opravdu děje, já vážně odjela na rok pryč. Jsem v Indii. Wow… A co teď? Hurá do indického dobrodružství

Ale počkat, proč mi tu nikdo nerozumí? Proč to tu funguje úplně jinak? Jak jako, že mám jíst třikrát denně rýži a to se opravdu nemůžu před nikým vysmrkat? Když kýcháte, nedáváte si ruku před pusu? A vás opravdu zajímá, jak se jmenuje můj taťka? V takové disciplíně a tomto systému vy fungujete? Divíte se, že nenosím sárí? To si opravdu budu prát celý rok v ruce na kameni? A co znamená to pokyvování hlavou ze strany na stranu? Kde to vůbec jsem?

Pozorovat a pochopit

Čekání. Na co? Dobrá otázka, třeba se to dozvíme. A proč tak dlouho? Nemělo to začít v sedm? O půl osmé to vzdáváme a odcházíme. Plán na dnešek? Není? Děje se teď něco, máme někde být? Mám se zeptat nebo mi to někdo poví?

Začátky, jak už to asi bývá, jsou těžší. Kulturní šok, poznávání, rozkoukávání se, prostě být. Přítomnost je vlastně nejcennější. Nijak nemluvit, neozývat se, žádné “no my v Evropě..”, koukat, pozorovat, pochopit. Zapamatovat si všechny jména bylo v jeden okamžik těžší než se učit nový jazyk. A pochopit, že bílý člověk je pro ně něco obdivuhodného, bylo pro mě ze začátku hodně náročné. Proč mě obdivujete za něco, s čím jsem se narodila a nijak za to nemůžu? Fotit se s rodinami, s dětmi, policisty je, když jsme ve městě, častá věc 🙂 Rok budeme trávit ve středisku Dona Bosca v Babladu, malá vesnička poblíž Gulbargy, část severní Karnataka. Částí komplexu je škola, volejbalové hřiště, fotbalové hřiště a dva hostely, pro kluky a pro holky. Ubytované jsme společně s dvaceti holkama u sester. Společně jíme, chodíme do školy a ze školy, odpoledne hrajeme a běháme po hřišti. Na to navazuje samostudiu. Jediná cesta a jediné řešení, jak se dostat z chudoby nebo dosáhnout nějakého úspěchu je právě ve vzdělání. Dává se na to úplně jiný důraz než znám z Česka. Ptaly jsme se v jednom středisku, co pro ně znamená vzdělání, a odpovědi jako “zbraň v životě”, “komunikace s ostatními”, “člen společnosti”, byly příjemným překvapením.

Tři jazyky, tři písma

První měsíc byl pro mě hodně rozkoukávací a dostala jsem možnost ho trávit s dětmi ve školce, která je tu součástí naší školy. Školka, děti 4 až 5 let. Nejsou zvyklé na disciplínu, hodně věcí se musí ještě naučit. Mluví povětšinou kannadsky a to já zatím ovládám na minimální úrovni, takže kromě velmi užitečného “Idu nanna pennu alla” („Toto není moje pero“) jsem se daleko nedostala. Ale angličtinu se už pomalinku učí. Ano ve čtyřech letech se učí anglicky, kannadsky a hindi. Tři jazyky, tři písma… Umí napočítat do 50 a také často spellingují. Celý den sedí v lavicích a píšou nebo stojí a recitují naučené říkanky, abecedu, slovíčka… V pololetí, stejně jako ostatní třídy, píší testy, které kromě jazyků zahrnují matematiku, obecný přehled a malování. 

Po obědě, který probíhá na chodbě na zemi, se většinou stává, že kromě mě ve třídě nebyl žádný jiný dozor. Znamenalo to málo respektu, nula disciplíny, ale hodně zábavy. Ať už jsme si jenom plácali nebo jsme dělali vláček, probíhali pod bránou, tančili chicken dance, skákali jsme, běhali, vždy bylo slyšet hodně smíchu. A to je to, co mě na této cestě dokáže povzbudit. Dětské úsměvy, radost a šťastná očička. V tom já vidím smysl.

Jak řekl jeden otec během svého proslovu na narozeniny “and thank you, children, you give meaning to my life” <3

Tak zatím!

dobrovolnice Petra (edit. SADBA)

Jsme nablízku dětem a mladým,
aby mohli vyrůstat v lásce a naději

Každý dar znamená jeden příběh se šťastným koncem. Pomozte nám psát další.