V polovině září se chystám na svou dobrovolnou cestu do Keni. Prošla jsem roční přípravou čítající osm víkendů a teď už mi zbývá jen vyřídit potřebné dokumenty, modlit se a vydat se na nové dobrodružství. Protože jsem ale v Africe nikdy nebyla, zeptala jsem se tří bývalých dobrovolnic, které byly v Keni přede mnou, na tři otázky.

1. Krátce se představ, kde přesně jsi byla a jaká byla tvoje práce
2. Co tě v Keně překvapilo?
3. Jaký byl pro tebe nejlepší moment nebo situace?

Markéta

1) Ahoj, jmenuji se Markéta Bartošová a byla jsem dobrovolnicí v Keni sedm měsíců, kvůli covidu jsem musela odjet zpět domů a pak jsem jela ještě do Namibie na 6 měsíců, abych dobrovolnou službu naplnila. Pracovala jsem ve školce jako třídní učitelka nejmladších 3–4 letých dětí, které se učí číst, psát a počítat. Odpoledne jsem doučovala na základní škole a věnovala se klukům z internátu, kteří pocházeli že slumů.

2) Překvapilo mě, jak moc mě Keňa, svěřené děti a další lidé vzali za srdce. Dobrovolná služba mě maximálně nalňovala a opustit je bylo pro mě hrozně těžké.

3) Jedny z nejkrásnějších momentů byly ty, kdy ke mně děti běžely už zdálky a volaly „Teacher Markéta!” Ty jejich rozzářené oči, úsměv od ucha uchu, rozpřažené ruce. Tolik lásky mi daly!

Překvapilo mě například to, jak může být fajn nežít pořád podle přesně daného plánu…

Nela

1) Nela Vicherková, Nairobi – Bosco Boys Langata, pracovala jsem s chlapci z ulice a ze slumů v internátním salesiánském středisku.

2) Překvapilo mě mnoho věcí. Nejvíc se mi zapsala energie a živelnost Keňanů, kteří umí rozpohybovat každý sval v těle a jsou neuvěřitelně dobří taneční mistři. A samozřejmě mě překvapilo, že schovka po tmě se hraje fakt blbě, obzvlášť když já hledám😉

3) Nejlepší moment neumím vypíchnout. Bylo jich tolik! Byly to vesměs ty chvíle, kdy jsme se s chlapci nasmáli a neřešili svět venku, těžkosti ani drogy. Když se žilo lehce a s radostí v srdci i na rtech. A mohli si dělat srandu ze sebe navzájem i ze sebe samých.Jeden úsměvný střípek:
Byla neděle, kdy jsem většinou chodila na mše v šatech. Po mši za mnou přiběhl Benson, patnácti letý kluk, a začal křičet: „Ó stal se zázrak, stal se zázrak.” A já jsem si říkala, co se děje. A on: „Nelo, ty sis konečně převlíkla kalhoty!” Já jsem na něj jen chvíli koukala, než mi to došlo. Na práce jsem totiž nosila tepláky, a jak začala korona, tak nám tam zůstalo jenom 20 kluků z ulice, zkrátilo se vyučování a dělaly se hlavně práce, takže se mým stálým úborem staly tepláky. Chlapci byli velice šťastní, že jsem si konečně vzala na sebe i něco jiného.

Dobrovolná služba mě maximálně nalňovala a opustit děti bylo pro mě hrozně těžké…

Ema

1) Jsem Ema Kazimírová a byla jsem rok v Keni v Nairobi, kde jsem pracovala v centru pro děti z ulice. Pomáhala jsem mimo jiné učitelce v první třídě.

2) Překvapilo mě například to, jak může být fajn nežít pořád podle přesně daného plánu. Moc se mi v tom líbila místní hromadná doprava – žádné jízdní řády nebo čísla linek tu neexistují. Prostě nasedneš do prvního minibusu – kde už tak sedí o několik lidí víc, než kolik se tam vejde, ale nikomu to nevadí – a nějak se vždycky dostaneš do cíle. V jednoduchosti je krása 🙂

3) Mám spoustu a spoustu zážitků – třeba když jsem se učila řídit motorku na poušti, když jsem známkovala dětem písemky ze svahilštiny, když mě kluci učili sekat trávu mačetou nebo když mi přinesli do ruky chameleona… Každý den byl zážitek a Keňa pro mě už vždycky bude srdcová záležitost ❤️

Moc děkuji všem exdobrovolnicím za odpovědi i fotky a těším se, co bude čekat mě. Prosím všechny za modlitbu a budu moc ráda i za příspěvek na cestu.

Marie Zimová.

Asante!