Jmenuji se Johana a budu teď celý rok „za rohem“, v Indii, jako dobrovolnice a ráda bych s vámi sdílela svoje postřehy a to, co tady prožívám. Tyto střípky se týkají mého prvního střetu s indickou realitou v jednom velkoměstě, Bengalúru, které je hlavní město Karnatáky (regionu v jižní Indii).

Dvě ulice, dva světy

Dvě ulice jsou dva světy, které se protínají. Jeden je plný trhovců se zbožím za pár rupií, které je namačkáno v provizorních mnohdy ilegálních stáncích, procházíte tlačenicí a vůbec netušíte, do čeho šlápnete. Druhý z těchto světů si zakládá na obchodech s těmi nejluxusnějšími značkami, po stranách je vydlážděná pěší zóna, pořád se musíte vyhýbat odpadkům, občas ucítíte závan klimatizace. Tohle všechno je Indie – rychle se rozvíjející společnost zaměřená na technologický pokrok a globalizaci (třeba obchody Baťa a škodovky jsou tady úplně všude) a zároveň země s propastnou sociální nerovností, kde pořád většina obyvatel žije na hranici chudoby v nehygienických podmínkách a je odkázána na nefunkční infrastrukturu.

Průnik konzumního světa a tradiční struktury. Pro mě je to učebnicový příklad důsledků kolonizace a globalizace. Pro lidi tady realita! Z okýnka rikši máte možnost spatřit životy tisíců lidí, s nimiž se na prchavý okamžik propojíte… Doprava a nepořádek jsou dva zásadní problémy, jimž musí obyvatelé 15milionového stále se rozrůstajícího města dennodenně čelit. Chodníky jsou povětšinou v takovém stavu, že lidi radši chodí po silnici. Na které se musí vyhýbat nepředstavitelnému množství rikš. A taky motorkám, autům a kravám. Tomu všemu dávají přednost před chodníky s všudypřítomnými odpadky, výmoly a psími výkaly. Všude je nepřetržitě slyšet troubení. Nejprve jsem si myslela, že to všichni dělají jen tak ze zvyku… Postupně jsem zjistila, že tím docela sofistikovaně komunikují. Hlavní sdělení zní: „Pozor měním směr jízdy“ a „Uhni mi z cesty“. A tak se není třeba divit, že v tom chaosu troubí radši pořád. Auta a autobusy stojí v zácpě, v metru není k hnutí, na motorku všichni nemají dostatek prostředků a je těžké tu někde zaparkovat… Více rikš pohromadě než tady v celé Indii neuvidíte. Rikšou se dostanete všude. Stačí si ji vyhledat na Uberu, nebo se dá smlouvat na místě, ale k tomu je dobré mít přehled, kolik by to mělo stát, a umět kanadsky. I tak někteří radši zůstali věrni staré tradici a spolu s posvátnou krávou stojí u dveří a prosí…

Moje znepokojení posílí zahořklý humor plíhalovských veršů: „Že jsem z vyší kasty, zítra budeš zas ty.“ Miliony lidí tu žijí vedle sebe, ale o ty druhé se nezajímají…

Každý tady má nějaký sen a děti jsou tu podporovány k tomu, aby měly odvahu za ním jít a tvořit svou budoucnost.

Protnout bludný kruh

Můžeme cítit bezmoc, můžeme to odsoudit, můžeme cítit spoluúčast v celém tomhletom panoptiku, můžeme se od toho distancovat, zavřít oči. Anebo se zamyslet, co s tím můžu udělat já sám. I jednotlivec může teď a tady udělat malé kroky, kterými ovlivní svět okolo sebe. Jaké východisko vidím z bludného kruhu nerovnosti tady i za rohem? VZDĚLÁVÁNÍ!
Navštívili jsme tři z deseti Center of BOSCO, vypili tři masaly a uvědomili si, že v efektivní podpoře dětí ze sociálně znevýhodněných prostředí máme u nás v Česku stále ještě velký prostor se rozvíjet! Zde je zaveden tříúrovňový systém podpory, jež se zaměřuje na „youth at risk“, na ty, kteří utíkají z domova, bojují se závislostmi, pracují, nechodí do školy, nebo musí zanechat studia i na ty, které jsou na vdávání ještě příliš malé.
To jsou problémy, kterým zde čelí spoustu mladých lidí a tendence současné vlády je snažit se na jejich výskyt příliš neupozorňovat. Navzdory tomu se zde lidem z neziskových organizací, např. z BREADSu, už přes 40 let daří nejen poskytnout dětem základní znalosti a dovednosti, ale především vést je k zodpovědnosti za jejich životy.

• Jsou tam, kde jsou děti, v ulicích, slumech, na zastávkách a nádražích.
• Poskytují preventivní akce ve školách (Starej se o věci kolem sebe! Můžeš říct NE! Můžeš napsat dopis vládě!).
• Provozují doučování, které buďto směřuje k tomu, aby mohly nastoupit do klasické školy (bridge school), nebo k tomu, aby byly kompetentní vykonávat nějakou profesi (šití, kadeřnictví, masérství, zahradnictví, řezbářství, pečení, cukrářství…).

V hostelu mě nezaujala jen duchaplná výzdoba záchodových míst (připomínající to, jakou moc má tvořivost a jak moc člověka osvobozuje tím, že mu otevírá další možnosti), ale především, respektující způsob, kterým tam pracovníci s dětmi jednají a že společně s nimi vytváří krásné (okrasné zahrady a výzdoby na chodbách) prostředí, kde se děti učí soběstačnosti a ohleduplnosti. Tady je nutno zmínit, že i přes veškerou snahu všech aktérů je to pořád hostel, který dětem rodinu nenahradí, a proto se teď inspirují (i u nás v Česku) fenoménem pěstounské péče.
Přestože v indických rozměrech se možná jedná o nepatrné množství dětí, na každého z nich to má v jejich životě zásadní dopad. Provázela nás tam slečna, která byla v místním hostelu od svých šesti let a teď ji čeká poslední rok na univerzitě, kde studuje obor sociální pracovnice. Každý tady má nějaký sen a děti jsou tu podporovány k tomu, aby měly odvahu za ním jít a tvořit svou budoucnost.

Pokud budete chtít společně se mnou sledovat, co se děje za rohem, koukněte se na můj Instagram nebo Facebook.

dobrovolnice Johana Handlířová (edit SADBA)