Je spousta důvodů, proč mohou být Bulhaři hrdí na svou zemi. Důvod, který mě napadá vždy první, je krásná příroda. Další je to, že jejich země má dlouhou historii. Ale především jsou to místní lidé, kteří jsou otevření a pohostinní.

Během své dobrovolné služby mám také možnost objevovat celé Bulharsko – nejen jeho přírodu a kulturní památky, ale i lidi. Nevím, čím to je, že od září jsem cestoval asi jen čtyřmi různými vlaky, ale vždy se se mnou někdo dal do řeči, a to se mi u nás často nestávalo. Hlavně starší lidé jsou tu zvyklí si povídat s druhými alespoň o počasí. V tomto směru je Bulharsko taková jedna velká vesnice.​

Hned v prvním měsíci, dokud bylo teplo, jsem se samozřejmě vykoupal u moře. Na tyto chvíle jsem vzpomínal hlavně, když přes zimu klesala teplota v mém pokojíku. Když už jsme byli u pobřeží, nemohli jsme vynechat Nesebar – krásné starobylé městečko na ostrově, ve kterém se nachází starověké baziliky až ze 4. století. Tím, že jsme ho navštívili mimo turistickou sezónu, byla návštěva o to příjemnější a poklidnější.​

Památky z dob antiky se ve velkém množství nacházejí také v Plovdivu a Sofii. Přestože jsou pamětihodnosti vzácné a například u nás bychom je nenašli, tady jsou dostupné snad na každém kroku, jako by byly součástí života místních obyvatel. Líbí se mi také to, že starodávné kostely jsou téměř vždy otevřené a nabízejí prostor pro modlitbu a ztišení.​

Více než okukování starých šutráků mám rád podnikání výletů do přírody. Pravda je, že bych jich chtěl dělat více než doteď, ale i tak jsem už viděl mnoho krásných míst. Dosud nejkrásnější byl vodopád Rajsko Praskalo ve Staré Planině. Jméno mluví za vše – opravdu je to místo krásné, jako v ráji, nebo aspoň tak si ráj představuji. Se svou výškou přes 100 m je nejvyšším vodopádem na Balkánském poloostrově.

Na mnoho výletů také chodíme se skauty. Přes zimu jsme například společně navštívili Šipku – památník bitvy o samostatnost Bulharska – nebo Megalit u vesničky Buzovgrad – starověký thrácký skalní útvar, na kterém se přinášely pohanské oběti.

Pokud zrovna nejdeme na výlety s dětmi, je aspoň prostor na duchaplné a vždy smysluplné rozhovory – ať už se salesiány, nebo s dobrovolníky – a to mám nejraději.

Antonín Šikula, dobrovolník v Bulharsku