Až dosloužím chci do sběru

Ekologie v praxi u Papuánců

Před několika málo lety, když jsem býval ještě o něco mladší a o něco hezčí než bývám nyní, zapisoval jsem si poznámky některých školních předmětů do sešitů, které byly zděděny po tetě, strýci či otci. Kromě autentické vůně let strávených na půdě mě tyto sešity zaujaly i skromným přáním na zadní straně: „Až dosloužím, chci do sběru.“ Inu i pro vysloužilý sešit se najde ještě nějaké využití ve formě recyklace.

Několikrát mi tato věta vyvstala na mysl zde mezi Papuánci. Zvlášť ve chvíli, kdy jest některá z věcí onálepkovaná slovem bagarap (rozbitý, zkažený, zlomený; nefungující správně; ale i těžce zraněn nebo nemocen). Ve stejné vteřině zpravidla plachtí věc k zemi, kde nalézá svůj nový domov a nerozloží-li se, tak tam leží doposud.

U místních lidí by se tomu člověk tolik nedivil a krátká zkušenost s touto problematikou budiž jim omluvou, ale že stejným stylem uvažují i salesiánští misionáři, je mi velmi ku podivu.

Taková bagarap věc může přistát úplně kdekoliv a není výjimkou, že sklad vyklízený knězem skončí v křoví hned vedle kaple, v jejímž okolí teď na člověka kromě ducha vznášejícího se nad vodami dýchá též sporák, děravý bojler, šicí stroje značky Singer, počítačové obrazovky, klávesnice a stará tiskárna. Plastové obaly jsou hned po nefunkční autobaterii už jen třešničkou na dortu.

Petronie pláčeš? Kde jsi, abys řekl císaři, že při jeho zpěvu, se posluchačům kroutí uši. Možná jsem tu ale jediný komu to vadí, a tak své estetické krvácení zastavuji prozatím pouze škrtidlem tohoto článku.

Menu