Čas jsou peníze… aneb trocha povídání se studenty

Čas dobrovolné služby se krátí a tak je třeba jít do všeho naplno, zvláště do zodpovídání otázek

Počkat chvíli! To jako vážně? To už se mi to tak rychle krátí? Čas nezastavíš. Na začátku bylo všechno nové, hektické… a postupem času jsem se tady krásně zabydlela, naučila sdílet pokoj s všelijakou havětí, naučila jsem se řádu školy a začala jsem naplno žít, sdílet, radovat se a tančit. Netrvalo dlouho a najednou se z té malé kůlničky stál můj nový pokoj, můj nový domov.

Čas se krátí, ale pořád mám možnost něco podnikat a vymýšlet. Onehdá se zrodil nový nápad – připravit seminář pro studenty.

Je to tak, když si po vyučování jdeme se studenty zaběhat, valí na mě mraky otázek (někdy opravdu vtipné), ale většinou zajímavé, chytré a záludné zároveň. A co je nejvíc zajímá? Tak třeba kolik si v průměru mohu v Evropě vydělat, jak to vypadá se zaměstnáním, kolik stojí elektronika… a spousta, spousta dalších otázek. Všechny otázky se tak nějak začaly vázat k tématu peněz. Postupem času mě stále se opakující otázky začaly nudit, tak jsem se rozhodla pro ty dychtivé studenty připravit seminář. Náčrt struktury prezentace, změna evropského myšlení na africké (hlavně co se příkladů týče, zařadit je do jejich kultury). Trocha brouzdání na netu a spolu s Lukasem (kolega dobrovolník), který byl hlavě technická pomoc a konzultant, jsme všechno připravili a dokončili.

Prezentaci jsme nazvali “Peníze” a v pár slidech jsme sepsali příklady, které byly spojené s jejich otázkami. Vysvětlili jsme, jak to v průměru vypadá s výdělky v Evropě a kolik nás stojí základní potřeby. Uvedli jsme rozdíly v hodnotě peněz v různých zemích. Povídali jsme si o základních potřebách a přáních, o plánech do budoucna a hlavně o tom, jak důležité je šetřit peníze. A aby toho nebylo málo, tak jsme si ještě navíc připravili krátkou prezentaci o sebedůvěře.

  

Otec Rektor nám to odsouhlasil a tak jsme se v sobotu odpoledne vrhli na první skupinku holek (bylo jich něco málo přes 100).

Půjčujeme si projektor, zkoušíme připojení (hurá, máme i elektřinu), holky plní učebnu a jdeme na to. Krátké přivítání a modlitba na začátek. A že jsem to krásně odstartovala – za nic na světě jsem si nemohla vzpomenout, jak se začíná Zdrávas Maria anglicky. Aaaa… v hlavě všechny jiné jazyky, ale po angličtině jako by se slehla zem… temná díra! Studený pot na čele, zarudlá tvář a smích všech v učebně. I já jsem pukala smíchy. Uff, ale zachovala jsem chladnou hlavu a vlastní chybu jsem dala jako příklad, že všichni chybujeme a že to je normální, že to jsou ty nejlepší lekce. Dál jsme pak pokračovali bez větších trapasů. Po první prezentaci, která měla z mého pohledu snad aspoň nějaký úspěch, jsme skočili prezentací o sebedůvěře. Byla to hlavně cvičení, která ale byla pro studentky obtížná. A proč obtížná? Málokdo umí přijímat komplimenty. Málokterá z holek o sobě umí říct, že je krásná, co na sobě má ráda – jak z pohledu osobnosti, tak z pohledu vzhledu. Na závěr jsme si připravili malou ukázku asertivního jednání. Lukas byl tanzanský prodavač a já turistka. Lukas, jakožto správný Tanzanec, se mi snažil prodat propisku. Ukázali jsme tři příklady – pasivního, asertivního a agresivního jednání. Naše herecké výkony měly snad největší úspěch, nebo spíše Lukas a jeho teatrální dovednosti. Byla to zábavná třešnička na dortu. Věřím, že si studentky něco málo odnesly. Teď nás čeká tvrdší oříšek – kluci. Těšíme se na ně. Držte palce a trapasům zdar!

Menu