Do srdce ekvádorské Amazonie

Maruška se v Ekvádoru seznámila s dalšími salesiánskými dobrovolnicemi, vyzkoušela si, jak se sklízí kakao a zjistila, že asi nemá ráda mravence.

Obvykle déšť vítám, protože alespoň na chvíli se pálící sluníčko schová za mraky. Teď ale s napětím očekávám, jak se bude počasí vyvíjet zítra. Esmeraldas jsem (byť s těžkým srdcem) nechala za zády a po 13 hodinách cestování jsem v sobotu ráno šťastné dorazila na jih Ekvádoru, do Macas, města ležícího u srdce ekvádorské Amazonie. A proč je déšť komplikací? Cesta z Macas do salesiánské misie Wasakentsa, kam jsem byla pozvána na návštěvu, je možná pouze letadlem (no, anebo po vodě, řekla bych). Půda zmáčená deštěm však znemožňuje letadlu přistát, a tak je třeba čekat, dokud nevyschne. Byli i takoví, kteří na vstup do amazonské misie čekali tři týdny.

 

Macas jsem měla příležitost potkat se s dalšími salesiánskými dobrovolnicemi, které tu působí, a také se zapojit do aktivit macabeske komunity. Padre Raul mě hned zaměstnal a doprovázela jsem jej na dni otevřených dveří základní školy Don Bosco, odtud jsme se přesunuli na duchovní obnovu sester salesiánek a sester sacramentinek, vzali to přes orientační pobyt studentů posledního ročníku střední školy, kde padre sloužil mši svatou, sklízeli úrodu avokáda a kakaa a zakončili aktivity mší svatou pro děti z náboženství. Byla to honička, ale po měsících dobrovolnické služby mi to přišlo jako rutina.

Více na fotkách:

      

Znovu jsem se utvrdila v tom, že Ekvádor je právem nazýván zemí barev.

Zapomněla jsem zmínit, že jsme s padrem Raulem při všech těch aktivitách ještě
v rychlosti prolétli trhem nakoupit ovoce a bylinky na čaj.

Vlevo je skořicovník, to zelené je avokádo a to žluté plod kakaa:

    

S holkami dobrovolnicemi Nahomy, Melany a Adrianou jsme dnes dopoledne prozkoumaly město a odpoledne jsem strávila s Dianou a Cristinou mezi dětmi v oratoři. Bylo to velmi hezké být spolu a na chvíli se odtrhnout od našich povinností.


Jaká náhoda, že zrovna tady v Macas skončily tři naše esmeraldeñské dobrovolnice: Adriana, Diana a Nahomy. Před půl rokem to byly ještě studentky střední školy, které se zajímaly o dobrovolnictví, v hlavě spoustu otázek, zda to zvládnou, zda jim to jejich rodiče umožní… Teď jsou z nich dobrovolnice a potěšilo mě vidět je spokojené a motivované prožít dobrovolnickou službu co možná nejlépe, byť ne vždy je to s našimi svěřenci a nadřízenými snadné. Cristina přijela dobrovolničit stejně jako já v srpnu 2017. První ekvádorské dny jsme se adaptovaly společně v Quitu natěšené na nové dobrodružství, zároveň s lehkými obavami, jak to budeme zvládat. Nakazila mě svým entusiasmem a mexickou živelností.
Dokonce mě při mši svaté jeden z místních farníků velmi srdečně vítal do mikrofonu a ujistil mě, že jsem se tu ocitla v rodině, která mě s otevřenou náručí vítá a mohu počítat s jejich podporou během mě dobrovolnické služby. Pak se pro jistotu zeptal, jakže dlouho se tu zdržím. Celý kostel pak propukl v obrovský smích, když jsem mu s těžce zadržovaným smíchem odpověděla, že jsem tu pouze na dnešní den.

Mějte se hezky, školákům přeji, ať se podaří uzavřít dobře známky a učitelům trpělivost během těchto posledních školních týdnů!

Marie

P.S. Vytrvale prší. Radost z toho nemám. Jinak tito mravenci se tu prý ji. Z toho taky radost nemám, protože odmítnout tady nabízené jídlo je bezpečnou zárukou, že hostitele urazíte a už vám nikdy nic nenabídne.

 

 

 

Menu