Cestování po Indii? Přece žádný problém!… A přesně tak to není. Problém byl většinou všude, kde jsem se ocitla. Ale na druhou stranu se správnými lidmi kolem, a hlavně s Bohem po boku všechno dopadne dobře. Nebo spíš tak, jak má?

Přijela maminka a sourozenci!

Poslední měsíc byl pro mě plný překvapení, krásných zážitků, ale také plný nástrah. Vůbec jsem nečekala, že se to může stát, ale ano! Přijela mě navštívit milovaná maminka a sourozenci.

Představte si, že jste přiletěli do neznámého města, které má téměř 34 milionů obyvatel (New Delhi), a máte se dostat z letiště na ubytování. Kdo je zvyklý cestovat v Evropě, si řekne… žádný problém! Najde si trasu na Google maps a jde. Jo, přesně tak jsem to udělala i já. Ale nebylo to tak snadné, jak jsem si myslela. Cesta metrem do středu města byla bez problémů, i když nás všichni pozorovali, jako bychom přišli z jiné planety. Přijeli jsme do cílové stanice a měli jsme se přesunout už jen pouhých 700 metrů na ubytování.

Sotva vyjdete z metra, z vlaku nebo z jakéhokoli dopravního prostředku, tak všichni postávající kolem se na vás slétnou jako vosy na med a začnou s tou svou indickou angličtinou: „Do you want tuktuk?“, „Good price!“. Vy je hezky slušně s úsměvem odmítnete (nikam svézt nechcete a dobrá cena to ve většině případů taky nebude) … poprvé, podruhé, potřetí, až pošesté. Než ujdete 100 metrů, osloví vás takto 15 lidí. No nezačalo by vás to štvát?

Zpoplatněný most a podezřelý „úředník“

Přesouvali jsme se po mostě spojující budovu metra a nádraží. „A hle, tam se něco děje, oni proclívají a kontrolují, tam nás přece nepustí“, proběhlo mi hlavou. V tu ránu se objevil pán s visačkou úředníka a ptal se, jestli máme jízdenku, že dál bez ní nemůžeme. Radil nám, jak se dostat na druhou stranu a že nám ukáže cestu. Tak jsme se se zavazadly tahali nazpět odkud jsme přišli. Po chvíli mi to začalo být podezřelé a „úředník“ nepříjemný. Rozhodli jsme se, že už s ním nikam nejdeme. Ale co teď? Přes most nemůžeme, sednout to jakéhokoliv auta není moc bezpečné. Tak jsem zkusila místní aplikaci pro volání taxi. Zrovna nefungovala, a navíc na mobilu, bez kterého bychom byli nahraní, bylo jen 5% baterky. Po pár minutách paniky a přemýšlení, jsme seděli v taxi a jeli na ubytování. Z cesty, která měla zabrat pár minut, se stala dvouhodinová záležitost.

Další den jsme byli prozkoumat daný most, jestli ho můžeme přejít nebo je opravdu pro procházející zavřený. Co myslíte? Projít se dal. Takže poučení pro příště: Důvěřuj, ale prověřuj. Já k tomu připojuji indickou verzi: Důvěřuj na 5%, a těch zbylých 95% prověřuj!

dobrovolnice Kateřina (ed. Sadba)