Jak jsem se nečekaně stala také tlumočnicí
Anglie

Má dobrovolná služba je u konce. Poslední měsíc jsme postupně dokončovaly programy ve školách, loučily se ve spolču a hlavně jsme přivítaly ve Skotsku ukrajinskou rodinu, která konečně směla přiletět i přes velké komplikace. Na chvíli se ze mě stala tlumočnice, abych jim usnadnila komunikaci se salesiánkami, protože v angličtině to nefungovalo. S velkou vděčností za společné setkání jsem se rozloučila i se sestrami, které mi budou chybět. Je ale čas na návrat domů a najít své poslání zde.

Chvíle loučení

Dobrovolná služba pro mě skončila na konci června, kdy jsem se rozloučila a přiletěla zpět domů. Jaký ale byl červen?

Byl moc fajn! Přinesl mnoho dobrého, překvapivého, i trochu dojemného, když nastalo loučení. S naším dámským týmem jsme finišovaly ve školách programy a postupně se loučily. Šok trochu nastal během předposledního týdne po jednom z povedených programů. To nám totiž bylo oznámeno, že naše poslední dva programy už nebudeme moci realizovat, neboť ve škole kvůli nemocem není dostatek pedagogického personálu pro dozory. Bylo to opravdu něco nečekaného. Uvědomily jsme si, že jsme vlastně tím dnem zakončily sérii mnoha duchovních obnov a programů a ani jsme si toho nebyly vědomy.

Loučily jsme se i v našem spolču, kdy jsme si na předposledním setkání pustili společně film a na úplný konec udělali malou oslavu s hamburgery a několika hrami. Když jsem mládež pozorovala, uvědomila jsem si, jakou společnou cestu jsme za těch deset měsíců ušli. A měla jsem radost, že se nám pro ně snad podařilo vytvořit bezpečný prostor, do kterého se třeba příští školní rok budou rádi vracet.

Příjezd ukrajinské rodiny

Velkou novinkou posledních 14 dní v červnu byl již dlouho očekávaný příjezd ukrajinské rodiny. Neobešlo se to však bez komplikací. Rodina dlouhou dobu čekala na svá víza a poté, co dostali zprávu, že už je mají ve Varšavě k vyzvednutí a že budou moci letět, při jejich vyzvedávání zjistili, že pro jejich prostředního syna vízum stále není. Rodina stála před vážným rozhodnutím a museli se rozdělit. Otec s nejstarší patnáctiletou dcerou Evou a dvouletým Danylem přiletěli, ale máma se synem Zakharem zůstala ve Varšavě a v táboře pro uprchlíky čekali na chybějící vízum. Když tatínek s dětmi dorazil, nebylo to jednoduché. Anglicky moc neuměli, Eva rozuměla opravdu málo, a navíc malému Danylovi chyběla máma. Sestry používali google překladač, který vše dokázal nejel přeložit, ale i přeříkat do ukrajinštiny. Není to však ten nejrychlejší způsob komunikace. Ukázalo se, že já ukrajinštině trochu rozumím, oni rozumí trochu češtině a začali jsme tedy komunikovat ve stylu ukrajinština-čeština-angličtina. Přiznám se, že jsem opravdu nečekala, že se ze mě stane amatérská tlumočnice. Měla jsem hlavu jako balón a každý den se alespoň jednou stalo, že jsem druhé straně začala překládat do opačného jazyka. Na sestry jsem začala mluvit česky a na Ukrajince anglicky. Byl to fakt záhul.

Veškerý volný čas a večery jsme se snažily trávit s rodinou, aby se v novém prostředí cítili i přes všechny problémy dobře. Hrála jsem si s malým Danylem nebo si povídala s Evou o tom, co ji baví a co má ráda. Asi po pěti dnech se rodina dočkala příjezdu zbytku rodiny, a tak mohli být zase všichni spolu. Mohla bych psát dál a dál o tom, co krásného jsme společně s novou rodinou zažili, jak bylo zřejmé, že jsou vděční za přístřeší, které jim salesiánky nabídly, jak lidé z místní farnosti začali nosit hračky a nějaké oblečení, protože celá pětičlenná rodina přiletěla pouze s jedním větším kufrem. Jak Danylo byl vyděšený pokaždé, když slyšel letadlo, protože si myslel, že jde o vojenské letadlo, které může kdykoli shodit bombu. Moc bych si přála, aby tato rodina, která mi přirostla k srdci, měla možnost se brzy vrátit domů na Ukrajinu, ve které se už nebude válčit.

Velkorysost, vděčnost a laskavost

No a pak už nastalo naše veliké loučení a čas říct velké díky a sbohem. Společně jsme si jako komunita užily výlet do Safari parku. Při výhledu na žirafy jsem si vzpomněla na své spoludobrovolníky v Africe a říkala si, že tam nejspíš nemají tak deštivo jako my a nejspíš mají také víc než 15°C. Jako poděkování jsme s dobrovolnicemi pro sestry vyrobily památeční polštáře a rámečky s našimi fotkami z mnoha míst, která jsme společně navštívily. Sestra Bernie také oslavila své narozeniny a my jsme měly příležitost děkovat Pánu za ten dar společného setkání.

Za těch deset měsíců jsem byla obdarována mnoha setkáními, a to nejen se salesiánkami, kterých si moc vážím a které se mi silně zapsaly do srdce. Sama vlastně nemohu uvěřit, že jsem opravdu pracovala v cizí zemi a že jsem byla schopná fungovat se svou angličtinou. Programy, které jsme dělaly, mě velmi inspirovaly a bavily a věřím, že v budoucnu budu schopná aspoň něco z toho použít také tady u nás. Viděla jsem opravdu krásná místa, na která se, jak doufám, ještě někdy znovu vypravím. A v neposlední řadě cítím velkou vděčnost za tu armádu podporovatelů a dobrodinců, kteří na mě mysleli. I díky vám jsem toto vše a mnohem víc mohla prožít. Přála bych to každému. Zažít pocit, že to, co děláte, má hluboký smysl, cítit že i přes velkou vzdálenost jste stále napojeni na domov, kde vás mají rádi, a že každý den máte možnost se naučit něco nového. Má dobrovolná služba pro mě nebyla vždycky jednoduchá a postavila přede mne mnohé výzvy, ale byla pro mě opravdovým darem. Velkorysost, vděčnost a laskavost jsou pojmy, které mi i nadále rezonují v srdci. Čas plynul opravdu netradičně. Na jednu stranu se mi zdá, že to přece není tak dlouho, co jsem do Skotska přiletěla. Na druhou stranu všechny ty zážitky, setkání a nové zkušenosti vydají tak na deset let.