Jak jsem se stala principálem

Proč tu vlastně jsem? Toť otázka… Důvodů je mnoho a už jsem je také mnohokrát líčila. Z mé strany jsem v tom po teoretické stránce měla od začátku jasno, tu praktickou jsem nechávala více na Salesiánech. A tak ze mě udělali principála. Ještě technická, “principal” znamená v angličtině “ředitel”. Cirkus je to ale v každém případě, proto mi výraz “principal” pro mou funkci zní trefněji i v češtině. Ale pěkně postupně…

OKÉNKO O PROJEKTU

Píše se 26.dubna léta Páně 2022. Anna, Colette a Shirley (tyto dvě osobnosti jsou popsány níže) byly povolány k tomu, aby založily školu. Oficiální název byl původně “Learning centre”. Samy jsme původně nevěděly, co to má být. Zkusím to trochu zjednodušeně popsat. Jedná se o dlouho plánovaný projekt, který se měl tady započít už před nějakou dobou, ale nebyly k tomu dostatečné časové, finanční, materiální a lidské kapacity. Tento projekt má sponzora v Německu a funguje již několik let v mnoha rozvojových zemích. Jeho cílem je “sesbírat” děti z vyloučených lokalit, v našem případě ze slumu, které nemají či v minulosti neměly možnost chodit do školy. Důvody mohly být různé, tady jsou však nejčastější příčinou finance a vzdálenost.

Krok číslo jedna je děti především namotivovat k chození do školy a vzdělávání, poskytnout jim bezpečné zázemí a smysluplné využití času, a tím předejít krádežím a rvačkám. Dále naučit děti fungovat a pracovat ve skupině a nabídnout znalosti základů čtení, psaní, počítání. Cílem je postupné zařazení těchto dětí do běžné školy a my se je snažíme naučit tyto základy, aby se později byly schopny v běžné škole zorientovat. Žádné dítě by nemělo v tomto projektu zůstat déle než dva roky. Snahou je, aby mohlo být každé dítě zařazeno do věkové skupiny, ke které náleží. Tady se v každé škole platí školné, ve státní je to přijatelná částka, ale všechny děti si musí pořídit školní uniformu, což je pro spoustu z nich velká finanční zátěž. V soukromých či církevních školách je školné pochopitelně o něco vyšší.

V tom celém je ještě jeden háček, děti neumí anglicky, doma mluví pidginem. Angličtina je však na PNG úřední jazyk, tudíž ve škole se mluví a učí anglicky, takže by ji měly před vstupem do školy znát. Bez ní se jen stěží učí číst a psát. Součástí projektu je i výživa a hygiena. Proto dětem dáváme jídlo, což je významné lákadlo. Taky kdo by se chtěl a mohl učit s prázdným žaludkem. Já teda ne… Když se učím, tak kromě knih jsem obložena také jídlem. Co se týká hygieny, učíme je umývat si ruce a používat záchod, což je docela oříšek…

OKÉNKO O ZÁPISU

Ale zpátky k tomu 26.dubnu. Tento den začala jedna velká improvizace. Za úkol bylo sehnat děti, tudíž byl plánovaný takzvaný zápis. Den před tím jsme procházeli slumy a zvali je na zítra do našeho střediska Gabutu. Vzali jsme tedy hodně bonbónků a nahodili milý úsměv. Den na to přišlo do “školy” kolem třiceti dětí, někteří s rodiči, jiní bez. Potřebovali jsme o dětech zjistit základní informace, tudíž jméno, datum narození, jestli někdy chodily do školy, jména rodičů a zda jsou zaměstnaní. Jak se během pár chvil ukázalo, tyto položky jsou složitější, než se zdá. “Jak se vaše dítě jmenuje?” Odpovědí byly různé zkratky, přezdívky, písmenka nebo “junior”. Museli jsme tedy poprosit o skutečné křestní jméno. Problém je, že když na dítě tímto jménem voláme, oponuje nám: “Já se ale takhle nejmenuju!” A tak já na to jen: “Ale jmenuješ…”

Tak, a jdeme k příjmení. Tím je v mnoha případech křestní jméno otce. Dostáváme se k datu narození. K tomu si dovolím krátkou odbočku. Pár dní předem Sovi ošetřovala děti z naší farnosti a protože jedno dítě potřebovalo léky, zeptala se babičky, která byla s ním, kolik mu je. Babička odpověděla: “Já nevím, podívej se na zuby.” Tak jsem se jí smála, že zjišťovala věk koně. Zanedlouho mě však smích přešel. Věk jsem podle zubů odhadovala u bezmála šedesáti dětí… Ano, je to tak, většina lidí neví, kolik jim je, natož kdy se narodili. Někdy zkoušíme pomoci otázkou, kolik Vánoc zažili. Proč Vánoc? Jednoduše proto, že je to tu takový jediný jasný milník. Počasí je tu celoročně více méně stejné, proto není tak jednoduché sledovat plynutí času. Navíc času “se tu neříká Pane”.

Někteří uvědomělejší rodiče přinesli s sebou “zdravotní knížku”, kterou dostali v porodnici. Naneštěstí kniha většinou nepatřila dítěti, které před námi stálo, protože věk výrazně neseděl. V této knížce je možné se dočíst, jaká byla porodní váha a délka dítěte, jaká obdržel očkování a informace o matce typu kolik dětí matka porodila, kolik jich zemřelo a kolik přežilo…

Při zjišťování jmen rodičů jsme často docházeli k informacím, že jeden nebo oba z nich již zemřeli a že o dítě se starají prarodiče, tety a strejdové, vzdálenější příbuzní či prostě komunita, když nikoho jiného dítě nemá. Drtivá většina rodin žijících ve slumu pochází z venkova a do města se přestěhovala za “lepšími životními podmínkami”. V mnoha případech jen rodiče nechali děti ve městě a vrátili se zpátky na vesnici. Děti ve městě ponechali z utopické představy, že ve městě je kvalitnější život a mohou tu tak lépe prospívat. To je očividně pouhá iluze, protože když děti nechodí do školy, život ve městě je pro ně tak akorát nebezpečnější a dle mého pohledu tak nějak kazící jejich rozvoj. Aby v něm přežily, musí se dennodenně potýkat s různými rvačkami a krádežemi.

Mezi našimi dětmi jsou i ty, které dříve do školy chodily, ale přestěhovaly se i s rodiči zpátky na venkov a do běžné školy již nenastoupily. Když jsou rodiče zaměstnaní, nejčastěji je to prodavač na trhu a hlídač. Zjišťovat kontaktní údaje bylo zcestné, protože lidé nemají mobil a adresa jejich domu pochopitelně neexistuje.

OKÉNKO O FUNGOVÁNÍ A PROGRAMU

Jako každá škola, i ta naše potřebuje vhodný název. Název každé salesiánské školy tu začíná “Don Bosco” a pokračuje slovy, která definují jejich zaměření. Ta naše střední škola se například jmenuje “Don Bosco Technical School”, zkráceně “DBTS”. Proto jsem se naši školu rozhodla pojmenovat “Don Bosco Champions”, zkráceně “DBC”. Otec Angelo jí však říká “University”, taky dobrý. Začínali jsme na třech dnech v týdnu (úterý až čtvrtek), ale přešli jsme na čtyři dny (pondělí až čtvrtek).

Jak taková naše improvizovaná papuánská škola funguje… Snažila jsem se do toho pustit profesionálně, a tak jsem si našla papuánské kurikulum pro základní školy a podle něj se snažila vytvořit nějaký studijní plán. To se však později ukázalo jako nesmyslné. Během prvních dní a týdnů děti po vstupu do naší budovy na sebe především křičely a praly se. Někdy jen tak pro zábavu, jindy doslova do krve, kdy jsem se snažila plačící dítě vytrhnout z pěstí útočícího dítěte. Občas jsem byla také svědkem kopulačních pohybů mezi dětmi. Vysvětlení je jednoduché, z televize to nemají, bydlí jen všichni pohromadě v jedné místnosti…

Když jsem jim v dobré víře rozdala tužky, zkoušely především jejich ohebnost a typy zvuků při úderu do země. Postupem času jsme se dostali ke znalostem, k čemu taková tužka či pastelka slouží. Při rozdání několika kusů pastelek do skupinek dětí však docházelo k dalším rvačkám a nejednou se mi podařilo přichytit některé děti při krádeži pastelky. V takovém případě se snažím najít vhodné soukromé místo na vysvětlení dítěti, že chápu, že chce mít pastelku i doma, ale když nám je bude brát, nebudeme je mít ve škole, a tak nemůžeme společně pracovat.

Děti bylo také nutné hned na začátku naučit, že vyprazdňovat se nemohou kdekoliv je napadne či kdekoliv jim to přijde příhodné. Že za tímto účelem musí jít na toaletu. Poté, co jsem potkala dítě “kadící” před dveřmi toalety, pochopila jsem, že pojem “jít na toaletu” je příliš abstraktní, a tak je zapotřebí ukázat, jak je to přesně myšleno. I toto je součástí projektu. Dále pak umývání rukou a smrkání. Děti se pomalu ale jistě odnaučují smrkat do trika a používají papírové kapesníky, které jsou na několika místech ve třídě dostupné. Možná Vás napadne, jestli to těm dětem vlastně k něčemu je, když “doma” záchod, kapesníky ani vodu nemají. Sama jsem se nad tím zamýšlela a pro účely zařazení do běžné školy a ve snaze pomoci dosáhnout z našeho pohledu “kvalitnějšího” života je to nezbytné.

Hned na začátku jsem si tedy uvědomila, že to bude dlouhá cesta a ovoce toho všeho třeba ani nikdy neuvidím. Ale proto tu ani nejsem, že… Mou snahou je jim poskytnout, co je v mých silách a možnostech, a výsledek už nechám na Někom či Něčem jiném.

Každopádně, abychom mohli všichni společně nějak fungovat, chtělo to vymyslet nějaký systém. Docela úspěšně se mi podařilo nastavit takový denní rituál. Při vstupu za bránu areálu si děti zují boty a srovnají je u zdi budovy. Poté si vezmou jmenovku, na které je obrázek, který patří pouze jim (své jméno pochopitelně nepřečtou), a připnou si ji na triko. Dále si umyjí ruce v kýblu s dezinfekcí, vezmou láhev s pitím a dají ji do kalíšku, na kterém je jejich obrázek. Následně se posadí na zem do řady, dostanou sušenku a čekají na ostatní děti. Pak máme ranní shromáždění, kde se přivítáme, zazpíváme a povíme si něco pěkného a užitečného. Krátce se pomodlíme a rozdělíme se do dvou tříd dle věku a schopností. Vsuvka k rozdělování do tříd. Jak už jsem zmiňovala, věk jsem určovala podle chrupu. K tomu moje ségra (dle mého názoru nejlepší zubařka minimálně v celé ČR) podotkla, že mám ty třídy vlastně rozdělené podle deciduální a permanentní dentice. Skupina mladších dětí pracuje na bázi mateřské školy. Pokaždé jim tedy nachystám nějaké grafomotorické pracovní listy a obrázky na vymalování. Také jsem se nechala inspirovat svými spoludobrovolníky/kamarády, kteří jsou teď v Zambii, a vyrobila nějaké edukativní hračky. S některými mi pomohli naši Bosco boys a pár jsme jich i nakoupili. Pro účely uchovávání materiálů a možnost sledovat pokroky jednotlivých dětí jsem každému z nich založila vlastní slohu. Skupinu mladších dětí má na starosti Shirley. Já jsem společně s Colette se skupinou starších dětí, kde se postupně učíme abecedu, čísla, a tak i psát, číst a počítat. K tomu také připravuji pracovní listy, a protože nejsme “žádný béčka”, pořídili jsme pracovní sešity. Jak jsem se později dozvěděla, takový luxus nemají ani v běžné škole. Lavice jsme dlouhou dobu neměli a při pohledu na děti snažící se psát v leže na zemi jsem zavelela, že jsou skutečně potřeba. Tak nám jich kluci pár vyrobili. Máme dokonce i dvě bílé tabule. Pořídili jsme i knihy, ze kterých čteme po obědě pohádky. Největší gró je naše televize. Na té jsem se jim snažila pouštět nějaké příběhy pro děti, biblické i pohanské (:D), ale dle jejich nezájmu jsem pochopila, že to už je vyšší dívčí a že jim zkrátka kvůli jazyku nerozumí. Tak jsem si řekla, že začneme pěkně od začátku a začala jim pouštět našeho českého Pata a Mata. Tomu rozumí a perfektně se při tom baví. Ono se tam totiž nemluví, že… Postupně ale najíždíme i na Dubínka (v angličtině, pochopitelně) a Včelku Máju. Prasátko Pepina je nebaví, nechápu… Asi jiná kultura.

Zpátky k tomu programu dne. Po hodině a půl učení ve třídě nás čeká půl až třičtvrtě hodina venku na hřišti, kde nejčastěji hrajeme fotbal, házíme si s míčem a všemožně blbneme. Pak přichází na řadu výtvarka. Tam děláme všechno možné – malujeme, vymalováváme, lepíme, kreslíme. Používáme pastelky, voskovky, tempery, vodovky anebo taky kelímky od jogurtů či ruličky od toaleťáků či zkrátka cokoliv, co mi přijde pod ruku. Tady si opět dovolím krátkou odbočku. Mým překvapením bylo, že když dám dětem nějaké pastelky nebo barvy, nejsou schopny malovat spontánně. Tak jsem si řekla, že je pomocí tabule (já kreslím na tabuli, ony na papír) naučím kreslit nějaké základní věci jako dům, květiny, les a tak dále… Tady jsem ale těžce narazila. Jak tady vlastně vypadají domy? Květiny? Stromy? Les? A tak se společně s nimi učím kreslit palmy, přízemní domy bez tašek na střeše, tropické rostliny a tak podobně. Po výtvarce máme hudebku, kde tančíme a u toho zpíváme za pomoci postahovaných písniček a reproduktoru. Já předtančuji a děti po mně opakují. Díky tomu se také nevědomky učí anglicky. Pak si posedáme do skupinek a děti dostanou oběd. Po obědě následuje pohádka, čtená či v televizi, a během toho ošetřuji jejich rány.

OKÉNKO O OŠETŘOVÁNÍ

Součástí projektu je také základní zdravotní péče. Již pár týdnů před otevřením naší školy jsem se od Sovi učila ošetřovat místní farníky a děti na oratoři. Na ošetřování dětí v naší DBC jsem sama. Když vidím rány, které děti mají, nechápu, že jsou stále ještě naživu. Jako fakt. Nejenže některé rány jsou o velikosti dlaně a jsou otevřené. Většina z nich hnisá po celé ploše a současně z nich leze maso všech barev. O zápachu ani nemluvím. A bolest si nedokážu představit. Snažím se být co nejšetrnější, aby se do naší školy tyto děti vůbec ještě vrátily. Jsou ale stateční a nehledě na slzy se přichází ošetřit zas a zas. Původně jsem po této ošetřovací chvilce jen horko těžko nacházela chuť k obědu. Po pár dnech jsem však zjistila, že i na toto se dá zvyknout. Teď bych si v průběhu ošetřování klidně dala i kafe se zákuskem.

Svrab je tu taková klasika, která nikoho nepřekvapuje. S tím mi ale poslední týdny vypomáhá řádová sestra Lapynshai, já jí říkám Lapi. O ní jsem se ještě nezmínila. Před několika týdny přiletěla z Indie (ještě se sestrou Mini, která pracuje jinde) a zahájila tu svou misi. Pomáhá nám přes celý den a na svrab používá vývar z přírodnin, který používala u nich doma a který opravdu funguje. Snažíme se tak udělat osvětu i u dětí doma, protože je to pro ně snadno dostupné a účinek je zázračný.

OKÉNKO O POKROCÍCH A NIKDY NEKONČÍCÍCH ZAČÁTCÍCH

Z našeho původního počtu cca 70 zapsaných dětí pravidelně chodilo tak 40-50. Na začátku to byla divočina, jak jsem popisovala. Po asi sedmi týdnech, kdy jsem se zastavila a rozhlédla po třídě, jsem si uvědomila, že vlastně vidím zázrak. Za těch pár týdnů našeho společného snažení byl znát obrovský pokrok, který děti udělaly. Nejenže byly schopny dodržovat pravidla, věděly, jak se chovat ve třídě, dávaly pozor, plnily instrukce, chovaly se k sobě pěkně, lépe kreslily, uměly napsat své jméno a některá další písmena a čísla, ale také rozuměly anglicky a některé děti dokonce i anglicky odpovídaly. Jako nejsem úplně dojímací člověk, ale toto mě trochu dojalo. Krom toho s dětmi konečně začínám mít nějaký vztah. K mému údivu to fakt trvalo. V Česku zvládnu navázat během pár dní s novými dětmi vztah, že je mi líto je opustit. Tady se to začalo dařit až po dvou měsících, kdy už jsem si říkala, jestli se mnou není něco špatně. Uklidňuji se ale tím, že jsem pro ně příliš jiná, nová a nemluvím pidginem, tak jsme si museli najít společný jazyk a vlastní druh zábavy.

Zpátky k tomu počtu dětí. Co ty ostatní děti? To je tak… Rodiče se rozhodnou vzít děti na nějaký čas (v řádu měsíců) na vesnici. A tak jejich materiály a hlavně potenciál leží ladem. Jiné děti jsou prostě jen doma a nikdo je k nám nepošle, samotné je to nenapadne nebo nemají motivaci. Výrazným zádrhelem je tu posledních pár týdnů kampaň. V těchto dnech začnou volby. Lídři těchto kampaní používají pro zajištění zábavy právě děti. Navlečou je do kostýmů, reklamních triček, nabarví je barvami a nechají je tančit či nějak obsluhovat a pak jim zaplatí pár kaček. To je ten lepší případ. V horším případě jim dají do ruky tvrdý alkohol…

Momentálně má celá PNG dvoutýdenní prázdniny, ale minulý týden byl značný nárůst dětí. Některé dny jsme čítali i 70 příchozích kousků, z nichž 20 nových, čili momentálně 90 zapsaných. Nevím, čím je to způsobené. Důvodů bude pravděpodobně více. Jedním z nich je, že se po okolí rozkřiklo, že (ve vší skromnosti) je naše škola fakt dobrá. Dalším důvodem můžou být naše opakované návštěvy ve slumu a za třetí důvod považuji třídní schůzky, které jsme měly předchozí týden. Pomoci více dětem zní fajn, jen bylo během tohoto týdne více než patrné, že budeme muset začít zase pěkně od začátku. Přišlo příliš mnoho nových dětí na to, aby nastoupily do rozjetého vlaku a my bez povšimnutí pokračovali dále. Nemáme na to prostory ani materiály. Proto pravděpodobně vytvoříme dvě šichty, jedna skupina bude chodit dopoledne, druhá odpoledne.

OKÉNKO KOLEM A KOLEM

Součástí našeho projektu je také práce na výzkumu. Pro sponzora potřebujeme zmapovat prostředí, ze kterého děti pochází. Proto jednou týdně odpoledne jdeme do slumu a děláme průzkum všech zde žijících rodin. Zapisujeme jejich jednotlivé členy, jejich věk (však už víte, tak nějak přibližný), zda někde pracují/chodí do školy a proč se přestěhovali do hlavního města.

Jednou týdně odpoledne chodíme opět do slumu, ale tentokrát za jiným účelem. Navštěvujeme přímo rodiny dětí, které k nám chodí do školy, a ještě více ty, které k nám mají chodit a nechodí. Mluvíme s rodiči/pečovateli, když je zrovna potkáme, ale ještě více se samotnými dětmi a na souhlas si plácneme. Jednou měsíčně v pátek máme (nebo spíš budeme mít, teprve začínáme) akce pro rodiče, rodiny i celé komunity se snahou pomoci jim zlepšit kvalitu jejich života.

Prvních pár návštěv jsem si připadala jak Alenka v říši divů. Postupem času se to pro mě stalo oblíbenou činností. Připadám si tam tak nějak vítaná a přijatá. Jakmile se tam objevím, ze všech koutů se začnou sbíhat děti a opakovaně se ozývá zvolání: “Miss Anna! Hello!” a já ani nestíhám odpovídat a mávat. Pokračujeme tedy v houfu. Většina dospělých na mě kývá na pozdrav a pokračují ve hře Bingo. Když jsem je rušila svými otravnými otázkami do výzkumu, nejednou se mi stalo, že za mnou sami od sebe přicházeli další a další lidé se slovy: “Mě taky potřebujete? Já Vám můžu dát taky svoje informace.” Zkrátka měli jednoduše radost, že se o ně někdo zajímá a že jsou důležití, spíš než že by mi nutně potřebovali nadiktovat členy jejich rodiny. A prostě tam zažívám takovou pohodičku. Vidím před sebou na první pohled spokojené lidi užívající si přítomnost. Jsou rádi, že mají kolem sebe své příbuzné a známé, že mají něco k jídlu a trochu vody, že jsou zdraví. V kontrastu s naším evropským prostředím, kde řešíme hypotéku, jaký byt či dům si koupíme, kolik jsme prokaučovali na akciích a bitcoinech, vedeme své žabomyší války a neuroticky se stresujeme, jak vypadáme před druhými. A tak si při tom pohledu říkám, o co tady na tom světě vlastně jde… Tím v žádném případě nechci ponižovat, či naopak povyšovat jednu, nebo druhou stranu, každý děláme, jak nejlépe umíme.

Abych tu na první pohled idylku ukázala i z té druhé strany, popíšu pár uplynulých zkušeností. Říkám: “Colette, dneska jdeme do slumu.” “Ne, dneska je to nebezpečný. V noci tam byla velká rvačka. Byli tam i policajti a dost se střílelo.” Další zkušenost z návštěvy rodin. Ptám se jedné známé, proč tamten chlapeček nepřišel dneska do školy. Paní odvětí, že ho večer zmlátil otec páskem. “Páskem?! Proč?” “Házel po matce kameny, nechtěla mu dát peníze.” “Na co je potřeboval?” “Asi na jídlo.” Dál už se neptám, protože tam moje kapacita pro pochopení této situace nejspíš končí… Podobná situace nastala při ošetřování. Sedí přede mnou asi sedmiletá holčička s napuchlým červeným ramenem a zády. Matka říká, že už to má několik dní. Snažím se to za velkého křiku bolestí a zoufalého nářku velmi citlivě natřít chladícím gelem. Během toho se ptám matky, co se jí stalo. Po chvilce ošívání odpovídá, že ji otec zřezal páskem. Hluboce polknu a radši mlčím.

Na stole v naší společné kuchyni se objevilo parte mladého studenta z naší střední školy. Prý zemřel na tuberkulózu. Co? Na tuberkulózu? V dnešní době? Rodiče se rozvedli a každý šel svou cestou, kluk zůstal s prarodiči. Babička zemřela, dědeček je na vozíčku. Kluka celé ty měsíce, kdy byl nemocný, nikdo nevzal do nemocnice. A tak z této “hlouposti” a lhostejnosti svět ztratil jeden nadějeplný mladý život. Ale o tématu zdraví ve spojitosti s lhostejností a obecném povědomí, nebo spíše nevědomí, by Vám mohla Sovi vyprávět hodiny a hodiny.

OKÉNKO O COLETTE

Colette je naše učitelka. Když jsem ji poprvé uviděla, hlavou mi problesklo “no to potěš koště”. Přede mnou seděla stařičká vyhublá paní. Teda ono jí je tak šedesát, ale tohoto věku se tu tak zhruba dožívají. Má však zakázáno umřít bez propustky. Colette nějakých 40 let učila v běžné škole, takže má s učením papuánských dětí bohaté zkušenosti. Taky bydlí ve slumu, takže zná drtivou většinu našich dětí a jejich rodin a v této komunitě má určité postavení a respekt. Tato Colette by mohla v klidu sedět ve slumu a žvýkat bételové oříšky (o nich někdy příště), jak to dělají asi tak zhruba všichni, a čekat na smrt. Ale ona neee, rozhodla se s námi budovat školu. Po pár chvílích s ní jsem pochopila, že opravdu ví a dokáže vidět mnohem dále než já. Takže Ančo, další lekce pro Tebe, nikdy dopředu povrchně nesuď.

Jednou takhle umývám nádobí po dětech o den později od chvíle, kdy bylo používáno, protože včera tam zase netekla voda. Najednou přichází Colette a ptá se, kde je otec Pedro, že se s ním chtěla domluvit, jestli by nemohla dostat část finanční odměny (Colette a Shirley dostávají finanční odměnu) již dnes. Že její vnoučata ani ostatní nemají co k jídlu. Otec byl tou dobou pryč, a tak jsem měla v následujícím týdnu rozdat odměnu já. V tu chvíli ve mně zarezonovala ta zoufalost celé situace, z mého evropského pohledu pro ni ponižující. Colette, šedesátiletá paní, prosí mě, mladou holku, jestli bych jí nemohla dát trochu peněz na jídlo. Ještě si to jednou shrňme – přes čtyřicet let učitelkou, bydlí ve slumu a prosí mě o peníze na jídlo. Já si můžu dovolit téměř cokoliv mě napadne. Jednou se takhle Colette ptám, jak se má. “Ale dobře, jen nám páteční déšť vyplavil dům a všechno odnesl, vodu jsem měla až po pas.” O pár týdnů později: “Přišel nám úřední dokument, že celý slum zbourají, je totiž neoficiální. Tak máme sbalené krabice a čekáme. Ale ještě nevíme, kam půjdeme.”

Co jsem udělala lépe? Nic, vůbec nic. Jen jsem se dobře narodila. Uklidňuje mě vědomí, že je spokojená nebo tak na mě alespoň působí. Čím jsem si ale jistá je, že má obrovský poklad v nebi. A co já s tím můžu udělat? Protestní hladovka asi nepomůže, lítost taky ne, a tak můžu alespoň nejlépe vynaložit s tím, co mi bylo nezaslouženě dáno, třeba konkrétně tady ve službě. A tím jsem opětovně ujišťována, že jsem tu správně a jsem opravdu vděčná, že tu můžu být. A tak nějak mou hlavní obavou je, abych čas, který tu mám, a podporu, kterou jsem od Vás dostala a stále dostávám, nějak nepromarnila.

Ještě krátká odbočka k tomu jídlu. Často se nám z našeho evropského pohledu rozvojovým zemím jednoduše vyčítá, že nedokážou hospodařit se surovinami. Například že nepěstují, ale hned to sní, zvířata nenechají rozmnožit a podobně. Nám se to snadno říká, netrpíme hladem a máme jednoduše čas myslet na budoucnost. Ale oni nemají co jíst právě teď. Když máme hlad, vymeteme ledničku. Oni, když mají hlad, zabijí krávu, za mě logické. Nemají prostor řešit, co budou jíst za rok, mají hlad teď a když nechají krávu na oběd v příštím roce, asi jim to už bude jedno a na krávě si nepochutnají, protože mezitím pomřou hlady. Nevím, jak tuto situaci řešit, nejsem odborník, jen mám tak nějak možnost to tu vidět z té druhé strany.

OKÉNKO O SHIRLEY

Shirley je naše další učitelka. Původně s námi neměla být. Plán byl takový – Colette, jedna další zkušená učitelka a dva indičtí dobrovolníci, kteří mají s tímto projektem zkušenosti. Nakonec z toho zbyla jen Colette. Ta druhá zkušená učitelka to odřekla a indičtí dobrovolníci jsou již nějaký ten pátek na cestě, konkrétně asi půl roku. Musíme ale začít teď, takže jsme požádali o pomoc manželku jednoho učitele z naší střední školy. Tato manželka má malou dceru a s učením ve škole nemá žádné zkušenosti. Hlavou mi problesklo další “potěš koště”. Po čase se ale ukázalo, že je naprosto skvělá. Atmosféra, kterou kolem sebe tvoří, jak s dětmi lehce a zábavně pracuje, její přirozená autorita a zápal do všeho, co dělá, je prostě kouzelný.

OKÉNKO O PRINCIPÁLOVI

No co si “budem”, na začátku jsem po každičkém dni v naší škole byla zralá tak maximálně na dvojitého panáka, kterého jsem si někdy v rámci zachování duševní rovnováhy také dopřála. Salesiáni říkají, že lidé tady neděkují, ale toho, co pro ně děláme, si váží a pamatují a po čase to dají najevo nějakým darem. Nejvyšším darem je prase, pak třeba sladké brambory, oříšky, či bilum (místní pletená kabelka). Takže já pořád čekám na to prase.

Chybí mi spousta znalostí, schopností, zkušeností. Často mám pocit, že jediné, co mám, je odvaha. Teda takový pocit mám i doma v ČR, jen tady to má ještě “jinčí” grády. Ale tak nějak stále více poznávám, že i to je dost. Prostě jdu, kam mě to táhne a zbytek posbírám cestou. Možná to zní sentimentálně, ale díky tomu jsem schopná čelit všemu tomu, co mi “Život” staví do cesty, ať už tady na PNG nebo kdekoliv jinde.

Z příběhů lidí a života, který tu zažívám, se mi často vybavuje věta, kterou někdo řekl (už si samozřejmě nepamatuji kdo), že “Život je těžký, velice těžký, ale taky krásný”. Čím jsem starší, čím více lidí potkávám a čím víc toho zažívám, uvědomuji si, jak moc těžký život je, ale taky jak nádherný je. Tak ať tu krásu nepřehlédneme…

P.S.: To mělo být hluboký 🙂

Mějte se prázdninově a já zas někdy napíšu.

původní článek najdete na www.u-papuancu.webnode.cz