Ondrovo předodjezdové loučení, raneček buchet na cestu a první kroky v Zambii.

Pár dnů před odletem jsem doma nečekaně dostal spoustu různých darů a povzbuzení, za které jsem všem koho se to týká velmi vděčný a nejvíce jsem byl překvapen, když k nám došla na návštěvu Anežka Bednaříková a přes rameno si nesla klacku buchty, které mi předala ať můžu konečně, jako hloupý Honza do světa. V den kdy jsem měl odletět jsem na poslední chvíli zařídil všechny dokumenty, dočetl poslední stránky mimořádně duchovně nabité knihy Nesvatí svatí a rozloučil se decentně s rodinou. 15:21 jsem jel vlakem do Vídně na letiště, které bylo takřka prázdné a tak jsem jako hloupý Honza hledal terminál T2 a ptal se Německy kam mám jít abych našel tento terminál….marně. Všechny terminály kromě T3 byly zavřené a všechno co na letišti fungovalo, bylo na jednom místě…do toho moje němčina která už tak plynulá nebyla. Všechny kontroly tedy proběhly velmi poklidně a všude jsem byl s velkou rezervou včas a v poklidu. 22:05 jsem odletěl z Vídně a byl jsem velmi zvědav co vše uvidím, zažiju a jak to vlastně funguje, taky jsem si říkal co kdybychom spadli. Naštěstí je tu Bůh a tak jsem si byl skoro na 100% jistý že se není třeba bát o nic a jen využít prostor a čas. Spát se nedalo, ale měli tam zábavný portál na sluchátka a tak jsem projížděl různou exotickou hudbu. V Adis Abeba jsme přesedali na letadlo do Lusaky. Co mne zarazilo během každého hledání bylo, že ani jedna letenka nebyla správně orientovaná, neseděli brány ani terminály. Naštěstí mají všude chytré tabule a na nich si dle letu lze najít kam má člověk jít. Takže líná huba holé neštěstí.  

První kroky Zambií

Po doletu do Lusaky jsem byl fakt už znaven a taky pěkně zpocen. Je tu kolem 25 stupňů, takže zimní teploty jsou tu jako u nás slabší léto. Na letišti jsem musel vyplnit nějaký papír a ukázat negativní test. Je tu velmi zajímavá krajina a konečně vidím palmy… Ještě jsem se neptal zda na ně můžu lozit a raději odpočívám. Mám čekat na otce Chrise a s ním vyřešit další nedostatky jako pracovní povolení a prodloužení víza. Tak si aspoň užívám samotky a klidu s občasnou modlitbou. Dost se tu i nasmějeme obzvláště když se u jídla sejde pár bratrů a když vyprávím co jsem kde zažil. Žiju, jsem zdráv a jídlo tu mají zdravější než u nás doma a masa je taky dost…jen Budu muset do Lufubu (místa služby) jet dalších 970 km = 20h jízdy autobusem. Vím že ta jízda bude asi jako porod, ale když mne do toho Bůh uvrtal tak má plán a cestu. Na mne je důvěřovat a jít. Slepá důvěra a nadšení mě neopouští.