Když jsem šla pro vodu

Že v karanténě nic nezažijete? Chyba! Zvláště když jediný zdroj pitné vody je v kuchyni v jiné budově. To se potom vydáváte s lahví čepovat zásoby.

V Česku možná mrzne (nebo už zase ne :)), ale tady se roztékám jak zmrzlina (byt pod plechovou střechou situaci nepomáhá). Po prvotních pár dnech, kdy jsem nebyla schopná zhola ničeho, jsem se už trošičku rozkoukala.

Dveře apartmánu zavírám za sebou vždy a rychle, nemusíme té malárii chodit přímo naproti. Přesto mi dovnitř pronikla malá ještěrka, s tou jsem ale kamarádka. Scházím dolů ze schodů a zdravím své filipínské sousedy, milé sourozence, kteří se rozhodli, že zkrátka potřebuji vykrmit (na toto téma později) a díky nimž jsem měla příležitost ochutnat místní zelené pomeranče, chipsy s příchutí mořských plodů či půl melounu. Jsou to velice pohostinní lidé.

Opět se mi potvrdilo, že i pouhá snaha naučit se místní jazyk otevírá lidská srdce a boří bariéry. Vnímám ji jako symbol úcty vůči dané kultuře a jejím lidem. A protože já se učím zásadně jazyky, kterými téměř nikdo nemluví a jejichž reálné využití v budoucím životě je pravděpodobně nulové, Tok Pisin (Pidžin) je ideální kandidát. Jak by však šlo odolat jazyku kde jídlo se řekne: “kaikai”? Vyzbrojena učebnicí a lahví na vodu vcházím do kuchyně, kde už mě dámy srdečně zdraví, samozřejmě pidžinem. Buenn a ostatní kuchařky se staly mými učitelkami a moje lingvistické a kulturní dotazy generují velkou zábavu pro všechny přítomné.

“Co znamená ‘braid prais’,” ptám se Buenn. Významu slov rozumím, ale samotný zvyk neznám. Vysvětluje mi, že to, co by se dalo hrubě přeložit jako: ‘cena nevěsty’ je tradice, která je jakýmsi ekvivalentem svatby. Ačkoliv se mnoho mladých párů dnes bere v křesťanských kostelech, často zůstává zachován obyčej, kdy ženich zaplatí své nastávající manželce (tedy jejímu kmenu) jistý obnos (ať už v penězích, či naturáliích – nejčastěji prasatech). Suma se odvíjí od toho, na kolik si manželky cenní manžel a její kmen a samozřejmě na finančních možnostech. Já jsem byla ujištěna, že by se můj potenciální manžel musel pěkně plácnout přes kapsu a přihodit pár sviní k tomu.

Napouštím si drahocennou vodu. V Česku jsem často nechala někde nedopitou skleničku, tu později vylila a nalila si novou. Z tohoto zlozvyku jsem byla rychle vyléčena. Vody mám dostatek, ale nakládám s ní mnohem opatrněji a každé kapka vedle je mi líto. Na cestě ven si fotím hlavní suroviny, kromě rýže. Je mi vysvětleno, že banánů existuje mnoho druhů a každý je k něčemu jinému – na vaření, sladký, některé dozrávají až utržené, jiné se sklízejí až krásně žluté.

V zahradě stojí krásné vyřezávané sochy. Každá reprezentuje nějaký z kmenů a její samotné designování je dlouhý a velice promyšlená proces. Každá si nese svůj vlastní příběh. Toto umění náleží výhradně lidem z provincie kolem řeky Sepik. Neodolám a dávám se do řeči s jejich tvůrcem. Výroba jedné takové trvá 2-3 měsíce a jsou dekorativního charakteru (takže si je můžu vesele fotit).

Na pivo odpoledne přichází otec Srimal, průvodce po mé nové galaxii. ‘Ice’ je jedna ze dvou značek, které na Papue vyrábějí. Do toho českého má daleko, ale rozhodně jím nepohrdnu. Zabředneme do hovoru o papuánském školství, zdravotnictví, postavení žen a dalších kulturních rozdílech, na které bych měla být připravená. Rovnou mě varuje: “Dej si pozor na dárky, komu je dáváš a kdy je přijímáš. Tradičně je dar předaný opačnému pohlaví, vykládán jako nabídka k sexu.” Trochu se zakuckám a v duchu děkuji Bohu, že jsem se to dozvěděla touto cestou.

Večer prší. Papua je bezesporu nádherná země, plná barev a mnohých překvapení, ale v noci, když konečně opadne největší žár a kapky deště příjemně chladí vše, co se jim postaví do cesty, tehdy je to země kouzelná. Teplý kohoutek zde zásadně nepoužívám. Voda, nikdy není tak studená, aby to bylo potřeba. Stejně tak i za deště je deštník či pláštěnka v podstatě zbytečná. Mám radost z maličkostí a procházky za deště mezi ně rozhodně patří.

Menu