Dnešním dnem mi skončila karanténa. Čekám na papír (motto celé mise), který to potvrdí. Následně se budu stěhovat do Gabutu- moje cílová destinace, střední škola pro 1000 kluků, resp. potenciálních pacientů… papír právě přišel… Stěhuji se asi za hodinu (což jsem se dozvěděla před 10 min.). Je tam sice momentálně taky lockdown, ale zase jiné příležitosti v podobě kliniky, apod.

Proč mám méně času, když sedím v karanténě? Většinu dne trávím v kuchyni, kde jsem se stala odborníkem na smažení ryb či loupání kau kau (sladkých brambor). Dnes jsem si taky rozšířila zásobu nadávek v Pidžinu, abych tyto zásadní informace mohla předávat dál.

Buenn a Rita se velice rychle staly moje spřízněné duše. Také jsem zjistila, že moje lékárnička je sice naprosto nedostačující, ale zároveň jediná v objektu. První (drobná) zranění na sebe nenechala dlouho čekat, tak už jsem se představila i jako zdravotník.

Co přesně bude dál nevím, což krásně navozuje celou atmosféru země, které právě začíná lockdown. Tady se však žije více ze dne na den, proto na mnoho otázek o své budoucnosti nedokážu odpovědět. Nechme se překvapit!