MEXIKO – Dagmar Winklerová – 2. dopis z Mexika

Ahoj, milí čtenáři mých dopisů, moc se omlouvám za delší odmlku a posílám spojený listopadovo-prosincový dopis. Všechny vás ve vlasti moc zdravím! Mexičanka Dáša

Dopis ke stažení najdete zde Milí sledovatelé mých dobrodružství. Omlouvám se za delší odmlku, ale teď na začátku zimy jsme proplouvali obdobím téměř nepřetržitých oslav. Měli jsme tedy dosti napilno a nebylo moc času na psaní, prosím Vás tedy o pochopení a laskavé prominutí, a na oplátku slibuji, že se alespoň pokusím všechno Vám barvitě vylíčit. První významnou a zajímavou událostí, které jsem byla účastna krátce po napsání mého prvního dopisu, bylo listopadové setkání salesiánské mládeže ve městě (a státě) Chihuahua (čti Čivava). Toto město, jehož jméno v Evropě proslavil zejména bizarní trpasličí psí mazlíček mnoha celebrit, nám umožnilo jednak prožít několik báječných dní s přednáškami a hrami, zaměřenými na hlubší poznání salesiánské spirituality  a sdílení se s ostatními mladými, jednak nás prostřednictvím hostitelských rodin vtáhlo do běžného života Mexičanů, žijících na severozápadní hranici. Já jsem měla to štěstí, že si mě vybrali zámožní manželé, pracující pro místní  samosprávní úřad, takže jsem strávila naše společné večery debatami o hospodářské, politické a sociální situaci Mexika (a jako bonus mi potom nabalili na cestu pár čivavských kulinárních specialit ;-). Jedinou nevýhodou bylo, že jsem díky tomuto setkání nebyla v Nogales, když se oslavoval známý mexický svátek mrtvých – Dia de los muertos. Ovšem alespoň jsem viděla (a fotograficky zdokumentovala…) stavění oltářů, jež místní na tento svátek pro své mrtvé budují, zdobí je vystřihovanými barevnými papíry, ovocem,květinami, vonnými tyčinkami, cukrovými lebčičkami a různými předměty, které připomínají zemřelého. V naší oratoři farníci ozdobili několik oltářů pro zemřelé salesiánské svaté a soutěžili, kdo bude mít nejlepší (leč vítěz mi bohužel zůstal utajen). Měsíc listopad se nesl ve znamení rozbíhající se aktivity, zvané „Brigada de alegría“ („brigáda radosti“) – s ostatními třemi dobrovolníky jsme obcházeli místní chudé čtvrtě a školy a zvali děti, aby si ve čtvrtek a pátek odpoledne přišli s námi zahrát  a naučit se něco nového. Celý koncept této radostné brigády vznikl před rokem v Juarezu a vychází z myšlenek Dona Bosca přiblížit se mladým, hledat je v jejich každodenním prostředí. Tedy když nemohou děti přijít do oratoře, musí oratoř přijít k nim, vyjít do ulic. A tak každý čtvrtek a pátek vyrážíme do prašných, nedlážděných a neosvětlených ulic čtvrtě Las Torres a mávajíce vlajkami a hulákajíce lákáme děti na prostranství před komunitním centrem (ve čtvrtek je to centrum Mamá Margarita, v pátek jiné, Laura Vicuña).  Tam s nimi nejprve zpíváme a předvádíme nejrůznější pohybové písničky a hrajeme hry a později ti sportuchtivý prohánějí míč s dobrovolníky Carlosema a Edgarem a ostatní si mohou vybrat některou z aktivit, které jsme pro ně ve spolupráci s kluky z místní oratoře připravili – žonglování, malování, kreslení nebo můj kroužek skládání origami. Na přiložené fotografii můžete vidět, jak se klukům povedli papíroví tučňáci, které jsem tématicky připravila na jeden obzvlášť zmrzlý den. Můj rozvrh se i jinak začal utěšeně zaplňovat – v úterky dopoledne chodíme s Julií pomáhat do místní školky, odpoledne pomáhám Carlosovi s jeho skupinou ministrantů, ve středu většinou uklízíme oratoř (hurá, už se mi podařilo konečně smluvit odvoz tříděného odpadu) a čtvrtky a pátky připravujeme naší brigádu. V sobotu potom pomáhám v jednom centru s výukou katechismu a odpoledne se skupinou mládeže. Ačkoli jsem se urputně bránila, řkouc že se jako pouhá po nápravě toužící hříšnice necítím té zodpovědnosti hodna, byla jsem označena za misionářku a šmitec. Ale musím přiznat, že když mi jednou během hodiny náboženství nakreslil jeden můj cca desetiletý žáček růži a věnoval mi ji s nápisem „Dasha, la qiero“ (Dášo, mám Vás rád), byl to jeden z nejdojemnějších okamžiků v mém nehodném životě… Zajímavou zkušeností mého voluntariádu bylo setkání všech dobrovolníků pracujících tento rok v Mexiku, které proběhlo na začátku prosince v Nogales.  Nám tak připadla úloha hostitelů a díky tomuto setkání jsem se spřátelila se skupinou pěti Rakušanů, kteří všichni pracují v oratořích v Tijuaně (byli moc sympatičtí a společně jsme s nostalgií vzpomínali na vůni svařeného vína punče na středoevropských vánočních trzích, ach…) a jednou Kanaďankou, jednou Koreo-američankou a Argentincem z Juarezu. Prosinec byl také měsícem oslav Panny Marie Guadaloupské, což je patronka Mexika a jejich zbožňovaná ochránkyně a tak se to samozřejmě neobešlo bez pořádné fiesty. Hned prvního se odehrála velká guadalupánská pouť, při níž od naší oratoře vyrazil kordón alegorických vozů, jež připravila a záplavou papírových květin ozdobila jednotlivá salesiánská komunitní centra (i s naší oratoří je jich celkem 5). Na každém autě cestovali skupinky dětí převlečených za panenky Marie Guadaloupské, dony Bosco a tak podobně, po cestě je provázeli zpívající věřící a divoce křepčící mládež z různých salesiánských skupin pro mladé a cílem byla místní krásná guadalupánská svatyně, kde se vše zakončilo slavnou mší k poctě mexické Madony. Další sláva, zvaná velada guadalupana, potom proběhla jedenáctého a místní mladí si na ni připravili moc povedenou scénku o zjevení Panny Marie Guadaloupské chudému indiánovi Juanu Diegovi, při níž tuto v Mexiku notoricky známou historii oděli do nečekaně moderního hávu. A sotva nám vytrávilo po této oslavě, 14. hned následovala další, zvaná posada. Posady jsou obecně oslavy spojené s časem vánočním (zejména s posledním týdnem před Božím hodem) a charakteristické pro ně je obcházení koledníků, převlečených za Josefa a Marii žadonících o přístřeší (o „posadu“). Dalším velmi typickým zvykem (ačkoli se nevztahuje výlučně jen k posadám, ale například i k narozeninám) je rozbíjení piňaty, což je papírová konstrukce v podobě koule se 7 hroty (reprezentujícími 7 smrtelných hříchů) naplněná sladkostmi. Houpá se zavěšená na laně a účastníci zábavy se ji snaží se zavázanýma očima zasáhnout dřevěnou palicí, rozbít a uvolnit tak sladkosti ukryté uvnitř. Nakonec jsem se nezúčastnila vlastní demolice, spokojila jsem se focením krvelačných dítek, jak si vítězně odnášejí jednotlivé odlomené hroty nebohé piňaty… Vánoce jsem měla to štěstí strávit ve městě Juarez v rodině mojí společnice dobrovolnice Julie. Ačkoli má CD Juarez ve světě velmi ponurou pověst pro obrovskou vlnu kriminality, jež ještě před pár lety ztrpčovala život jeho obyvatelům (a nejrůznější důvěryhodné servery typu Novinky.cz ho dodnes uvádějí na seznamu pěti nejnebezpečnějších měst světa), ve mě zanechal jen ty nejlepší vzpomínky. Bylo to zajisté zásluhou skvělých a uměnímilovných členů Juliiny rodiny, kteří mě protáhli po všech místních pamětihodnostech, zavedli mě galerie i na loutkové divadlo a dokonce jsme těsně před Vánoci vyrazili „přes čáru“ do El Pasa na Louskáčka v provedení Moskevského baletu, naprostá špička! Taky mi ukázali místní oratorio a práci místních dobrovolníky a musím s velkou vděčností říci, že se ke mně skutečně chovali jako moje vlastní rodina. Potom jsem měla to štěstí, že mě pozvali juarezští dobrovolníci a jejich padre direktor, abych strávila Nový rok s nimi v Guadalajaře. Znamenalo to sice dalších úmorných 18 cesty autem, ale ta štreka rozhodně stála za to. Guadalajara je jedno z nejhezčích a největších mexických měst (největší hned po CDM s nějakými 6 miliony obyvatel) a její klima s kvetoucími ibišky a pomerančovníky obsypanými plody je skutečně na hony vzdáleno mrazivému prosinci na severní hranici se sveřepě fičícím pouštním větrem. Juarezský padre direktor Quirarte se vyznačoval pozoruhodně mladistvou myslí, a tak nás kromě obligátních historických monumentů protáhl také po všech možných místních klubech a kavárnách a seznámil nás se spoustou svých přátel. Díky tomu jsem se dokonce jedné dlouhé noci v kubánském baru s pravou kubánskou kapelou a za pomoci jednoho šikovného tanečníka z Veracruzu naučila jakžtakž tančit salsu a cumbii 😉 Poslední den jsem se potom od skupiny oddělila, prozkoumala místní archeologické muzeum, odvážně jsem se vydala do útrob místní obří tržnice, abych vyzkoušela místní speciality, jako tacos z telecích střev nebo cosi na způsob kozího guláše (na obojím jsem si pochutnala) a večer jsem prošla místní umělecké tržiště a nakoupila spoustu ozdob z peří a korálků a vyšívaných halenek, abych mohla mým nogalesským dítkám ukázat, co krásného v Mexiku mají. Na zpáteční cestě jsem se samozřejmě v šestimilionovém městě ztratila, leč za pomoci jednoho sympatického kolumbijského studenta, který mě doprovodil až do domu, jsem byla ušetřena jakýchkoli nebezpečí a ještě jsem si moc příjemně popovídala. Takže jak vidíte, s mojí španělštinou už to jde dost do kopce a rozhodně se tady za oceánem nenudím 😉 Teď po prázdninách se odpočatá vrhám zpět do práce, všechny vás moc zdravím a za měsíc se těším zase na čtenou!