Mezi kanóny, kokosy a kanibaly

Protože se marně plácáme v další covidové vlně, což se koneckonců od Česka příliš neliší, a než sepíšu svůj dlouhý traktát lamentující nad současnou situací, vezmu vás na další z mých dobrodružných cest po této zemi.

V září jsem podnikla výpravu na ostrov East New Britain, kde na střední škole Vunabosco (velmi podobné té naší) působí spoludobrovolník Chris. Abych ospravedlnila cenu letenek, spojila jsem návštěvu s akcí Wantok Bosco, víkendovkou pro místní mládež, kam mě přizvali říct pár slov.

Otec Angelo mě vypouští do světa na letišti, kde se zařadím na dlouhé lajny čekajících pasažérů. Potím se a to ze dvou důvodů- v přecpané rozpařené hale po sobě šlapeme, kyslíku nedostatek a také se na tabuli stále neobjevuje můj let. Po hodině stání ve frontě se dozvídám, že let má zpoždění a poletíme za 3 hodiny. O místních spojeních kolují v naší komunitě legendy, tak jsem ráda, že vůbec vzlétneme. Snad se trefí i do mé destinace. Rozhodnu se tedy dohnat nějakou tu četbu. Od karantény v březnu jsem si k knížce pořádně nesedla. Spokojená hltám Bulgakovo Psí srdce (doporučuji), když v tom si ke mě přisedne mladá dívčina a hned se dá do řeči. Crystal, jak se sama vyjádřila, vždycky chtěla bílou kamarádku,” tak když mě viděla, popadla příležitost za pačesy. Nakonec jsme každá nasedla do jiného letadla, smsky mi však stále chodí.

Přelétáme nad oceánem a přistáváme uprostřed palmové plantáže. Fascinuje mě, jak je každá provincie naprosto odlišná. Uvítací výbor v podobě tří členů komunity a několika studentů mě už netrpělivě vyhlíží. V zápatí si uvědomuji, jak odlišná dynamika v domě panuje, všichni tu jsou (relativně) mladí kluci, takže najít společnou aktivitu je podstatně jednodušší. Ještě na cestě z letiště se stavíme na návštěvě u veselých FMA sester, kterým, jak je dobrým zvykem, vybílíme lednici. Posilněni se vydáváme na hřbitov. A ne ledajaký! Pokorně se přiznávám, že jsem medik ignorant a doposud jsem si neuvědomovala, jak moc “světová” ta druhá světová válka byla. Zde, na konci světa, se (a vy znalci teď asi pokyvujete hlavami) vedly velké boje. Jak Australani, tak Japonci dojíždí do Rabaul poznávat vlastní historii, o kterou zde zakopnete na každém rohu.

A jaké první dojmy jsem zanechala ve své hostitelské komunitě? Představila jsem se čtyřmi panáky pana Walkera, které se přede mnou ocitly během nemilosrdné hry Uno. Konverzace tady rozhodně nevázla, zato ranní vstávání trochu dřelo. Každopádně vejce po indonésku mě postavily na nohy a za nedlouho už vyrážíme na velký výlet po okolí. Zrovna slaví Papua svoji nezávislost (16. září), proto se ulice hemží lidmi v národních barvách s vlajkami všude (mně přijde nápadité zapíchnout se je do vlasů).

Protože mě ve Vunaboscu čeká jen pár dní, nelením a rovnou vyzvídám, jak se věci opravdu mají:

“Otče, povězte mi, jak je to s tady s těmi kanibaly?” Pálím na rektora a šéfa komunity, veselého Moise z Konga. Dle interních informací vím, že právě zde ještě všechny tradice nevymřely.

“No, úplně veřejně o tu o tom nemluví, ale nejednou mi dal učitel výpověď, že se musí vrátit do své vesnice, protože ho někdo sleduje,” významně se odmlčí, “takže alespoň strach z toho zůstává. Tuhle mi jeden z farníků vysvětloval, že onemocněl, protože mu do polívky podstrčili lidskou kost.”

“Já slyšel, že to teď funguje jako nájemná vražda, že si můžeš zaplatit profesionála na špinavou práci.” Přidává se Chris.

“Tradičně se kanibalismus provozoval (provozuje?) rituálně- např. když jeden kmen vyhrál boj, snědl část protivníka jako projev vlastní síly a potupy soupeře. Oficiálně to však zákon už zakazuje. Dřív z některých misionářů zbyly jen boty, guma jim nechutnala!” Směje se Moise. Já jsem lidožroutským praktikám nesvědčila ani se jich neúčastnila, takže výše zmíněné zvěsti berte s jistou rezervou, ovšem nijak bych se nedivila, kdyby se za určitých okolností v omezeném rozsahu něco podobného ve vesnicích odehrávalo. Mě však nikdo nesežral, takže cajk a vyprávíme dál:

Škola se nachází ve městě Kokopo, které se pyšní nejčistším trhem v zemi (skutečná rarita) a je novodobým centrem celého kraje. Srdce mnoha obyvatel ovšem leží v Rabaul, které až do roku 1994 bylo hlavním městem provincie. Na pobřeží tyrkysového oceánu se nad Rabaul tyčí černá hora a na jejím úpatí prýští prameny vařících vod. Nacházíme se na výbušném území. Většinu min z války už sice Japonci odstranili, ale se sopkou Tavurvur a četnými zemětřeseními si nikdo neví rady. V devadesátých letech pohřbila láva mnoho domovů a ačkoliv je sopečná půda velmi úrodná, nevyzývá k stavbě dlouhodobých projektů. Za návštěvu ovšem rozhodně stojí. Z horkých koutů se přesouváme do Submarine Base, která se rychle stala mým oblíbeným místem široko daleko, a kam jsme se stihli ještě jednou vrátit a popiknikovat. Věřte mi, tato destinace stojí za všechen povyk. Na bílé písečné pláži si můžete grilovat své bůčky dle libosti a sledovat průzračný oceán mizící daleko za horizontem, ale velmi byste prohloupili, kdybyste takto strávili svůj pobyt. Submarine Base je místo stvořené k důkladnému průzkumu: Jen pár metrů mělčiny vás dělí od mořských hlubin, ve kterých možná je a možná není stále ukrytá jedna z japonských ponorek. Přesně na hraně mezi roztomilou plážičkou a temnými vodami (pozor na žraloky!) vás uchvátí stovky (nepřeháním) druhů ryb a všemožných a nemožných mořských tvorů, kteří si to rejdí mezi pestrobarevnými korály. Poprvé jsem viděla v moři tolik života na jednom místě a řeknu vám: Nemo? Hadr! Ve vodě jsem pod hladinou strávila tolik času, kolik mi síly stačily a věřte mi, že tváří v tvář takovému zázraku stvoření se i kyslík jeví jako volitelný doplněk- beztak se vám z té krásy zastaví dech. Jen se rozjíždíme, posilněni kokosem, který nám skočil Petr utrhnout z jeho nedaleké zahrádky se vydáváme do kopců. (Kokosové poznatky: existuje mnoho druhů kokosů, stejně jako banánů, každý se používá trochu jinak a má jiné jméno. Obecně cokoliv koupíme u nás je seschlý stařeček ke kterému by se zde ani pes nepřiblížil, zatímco čerstvé kokosové mlíčko je na rozpálené pláži moc a moc mňam!) Jak název lokace napovídá, ve čtyřicátých zde zakempili Japonci a vykutali si tu tuze pěkné nory. Horu nad pláží provrtali tunely, skrýšemi a střílnami a u mořské hladiny vyhloubili domečky pro ony ponorky, po nich nese základna své jméno. Dle mých informací (opravte mě, pokud se mýlím) zůstalo toto místo nedobyto. Otec Moise si naivně myslel, že mi ukáže jeden tunel a budu spokojená, ale to se škaredě spletl. Jak je mým zvykem, prošmějdila jsem, co se dalo.

Strategicky stavíme u sester, které pořádají kurzy vaření, pečení a práce o zahradu pro ženy v domácnosti, aby si mohly svými výrobky alespoň trochu přivydělat. Chris nás dušoval, že jejich dezerty za tu zajížďku stojí a pravdu děl ten kluk ušatá. Ani jsme nedosedli a už před námi voněly dva plechy dobrot. O kvalitě vypovídá fakt, že si dva členové výsadku během těchto gastronomického porna ani nevšimli, že jí banánový dortík i s pečícím papírem.

Aby se neřeklo, poslední zastavení jsme učinili na poutním místě v rodišti blaho Petra To rot, prvního a zatím jediného blahoslaveného Papuánce mučedníka. I jeho příběh se váže k druhé světové válce, kdy během japonských opresí a potírání křesťanství působil jako katechumen a tajně v jeskyních pokřtil mnohé. Pro jeho obranu instituce monogamního manželství byl v roce 1945 popraven.

Vracíme se domů a mentálně se připravujeme na zítřejší příjezd asi 200 mladých lidí, kteří nás oblaží následující tři dny svou přítomností. Posilněni řádnou večeří v restauraci (ano, i tam jsme hráli hry. Ano, dívali se na nás trochu divně), padneme večer do hajan.