Skvělý den Tak třeba včera – naprosto skvělý den! Začalo to ráno, kdy jsem na mši viděla ženu, která měla tu jejich „plachtu“ s pražským jezulátkem. Nejdřív jsem si všimla textu, ve kterém byla i „Praga“. Tak jsem si řekla, že to je třeba jen nějaké portugalské slovo. Jenže obrázek, který byl vedle textu byl zcela jasný. Pak jsem šla po obědě s Dai, Dianou a Betem do obchodu a byla tam skvělá zelenina! Jakože okurky, papriky a lilek! Nejlépe utracených 800 kvansas (2 lilky, česnek, cibule, zelí. Okurku a papriky koupím příště). Ten pán, co tam zeleninu vážil a dával cenovky byl úplně mimo z mého nadšení. Ptal se, co se děje. Tak jsem se mu to snažila popsat, ale nevím, jestli pochopil. Odpoledne proběhl další povedený skype, tentokrát s celou rodinou (tj. všichni sourozenci, rodiče a prarodiče). A pak druhá mše. Byla ve tři a místo toho, aby lidi šli třeba jen na ni, šli radši na ranní i tu odpolední. Byl tam biskup, v jednu chvíli k němu chodili nějací lidi ve dvojicích, z nichž jeden poklekl a druhý měl ruku na rameni – tak asi biřmování, že? Mše jsou tu nádherné – trvají i přes 2,5h a jsou naprosto dokonalé! Ke zpívání se přidává i tančení, rytmus, radost a nadšení. O výuce Včera jsem mela dopoledne zase doučování – tentokrát jen dva žáci, ale byla jsem tam s nimi dobré tři hodiny a i tak to nestačilo. Doučování opravdu potřebují! Odpoledne měli deváťáci test z matematiky – mívají to asi jednou za čas, v jeden týden všechny předměty. Tak jsem se chtěla podívat. Když jsem tam došla, řekli mi, že jejich profesor matematiky ještě nepřijel, tak jim to mám zadat sama. Naštěstí dojel těsně před začátkem, tak jsem mu jen pomáhala a většinou i sama hlídala studenty. Občas jsem jim nějak poradila, ale většinou ani ta rada nepomohla. Nemají to tu ti profesoři jednoduché.   Palačinky Jednou ve čtvrtek jsem Cristovaovi řekla, že chci dělat palačinky, tak mi odpověděl „jo, o těch jsem už někde slyšel“. Chápete? Ani palačinky tu neznají, natož perníčky! To by bylo tak super, kdybych je tu mohla udělat! (palačinky jsem opravdu udělala a měly obrovský úspěch, jen místo marmelády a jogurtu, jak jsem zvyklá z domova, jsme měli kondenzované mléko). Můj pracovní týden Vstávám v 6:05, protože v 6:30 máme mši. Ta bývá tak na půl hodiny a po ní je snídaně. Pondělí, středa a pátek jdu do školy a doučuju studenty sedmé, osmé a deváté třídy. V úterý a čtvrtek zůstávám u kostela, kde mám hodinu piana (zbylé dny ji má Cristovao) a pak je cvičení naší kapely. Po obědě program nemám, tak buď jdu do školy, kdy se vždycky něco najde nebo něco dělám doma, učím se portugalštinu apod. Následují další hodiny piána, až do sedmi hodin. O půl osmé se v komunitě modlíme breviář a pak je večeře. Většinou si ji připravujeme sami. V sobotu je program různý. Mše je taky v 6:30, takže stejné brzké vstávání. A v neděli je mše v 10:00 (i dřív, ale chodíváme na tu desátou). Po ni oběd a pak opět program, co se tak nějak naskytne. Takže ano, jíme v 7:00 snídaně, 11:45 oběd a večeře až kolem osmé. Je těžké se na večer nenacpat, když máte takový hlad! Někdo tu umí česky Jednou při obědě se stala pro mě snad ta nejvíce neuvěřitelná věc. Vešel k nám pán – černoch, kterého asi nikdo neznal. Šel k otci a ptal se, jestli tu je ta holka z Česka. Zaslechla jsem jméno své země, tak jsem hned zpozorněla a fakt nevěděla, co přijde. Oni ukázali na mě, tak pán přišel a začal mluvit česky! Že prý v Česku studoval a doslechl se, že tu je dobrovolnice z Česka… Návštěva nemocnice V sobotu dopoledne jsem měla jít s Lindou do nemocnice. Nakonec nás byla docela velká banda (asi 10 lidí) a jeli jsme do nemocnice docela vzdálené, ne do té, co je hned za rohem. A jeli jsme na motorkách! Takže v sobotu jsem poprvé jela na motorce – a to hned pětkrát! Byla to taková exkurze-misie (nejspíš). Ředitel nás provedl nemocnicí, ukázal nám všechna oddělení i zázemí a na konci jsme mu předali nějaké materiály pro ošetřování, co nakoupili ostatní. Ti starší jsou někdy horší, jak děcka. Skoro pořád fotili selfíčka. Jako fakt skoro pořád.   Viděli jsme jen jednoho chlapečka, na kterém šlo vidět zranění – měl jakoby sedřenou kůži na pravé ruce a pravé noze. Jestli nehoda nebo nějaká nemoc.. mluvili o epidemii, ale nevím, co to znamená. Každopádně ostatní pacienti byli přikrytí nebo přímo spali, takže jsme naštěstí nic dalšího neviděli. I tohle bylo strašné. Když jsme jeli zpátky, Alicent mě odvezl k salesiánům a nechtělo se mu moc odjet, tak tam stál a vykládal si se mnou. Mluvil portugalsky, ale moc pěkně, jakože docela jsem mu rozuměla, tak to bylo fajn. Na konci toho našeho rozhovoru mi řekl, že jsem krásná. Já fakt nevím, co jim na to odpovídat. Někdy poděkuju, někdy odporuju. Zatím se ještě nestalo, že bych řekla, že „ty taky“ (voce tambem). Na výletě – aneb více takových víkendů! Překvapivě mají v deváté třídě daleko víc kluků, než holek. Na výletě jsme spali ve stanech vedle slaměno-hliněné vesničky, zvlášť kluci a holky (odděleno mezerou vyznačenou provázkem). Vesnička byla nádherná, kouzelná. Ale samozřejmě, že bych v ní bydlet na pořád nechtěla. Třeba na pár dnů – zkusit si to, to jo! Ale furt…? Po obědě jsme šli k blízkému jezeru. Jedna holka se mi svěřila, že jí spolužák říkal, jak doufá, že nebudu umět plavat, že mě zachrání a bude tím pádem pro mě hrdinou. Tak byl pak smutný, když viděl, že umím plavat z nich všech nejlíp. Aj sem tam nějaké učila plavat kraula. Nebo když jim spadl do vody balon a byl už dost daleko na to, aby si někdo troufl k němu plavat, tak mě zavolali, abych pro něho doplavala. Jediné, co se mi tam nelíbilo, byl jejich vztah ke zvířatům. Šla jsem si do potoka umýt ruce a viděla jsem tam hada. Tak jsem šla radši kousek dál. Pak tam ale šly další dvě holky a ty ho taky viděly, lekly se a zavolaly kluky. A ti ho zabili. Tahle „kobra“ zrovna pojídala jiného, menšího hada.   Když byla večer tma, tak si udělali diskotéku. Ke mně tam přišly tři holčičky z vesnice – Adelina, Klaudie a Linda a snažily se se mnou bavit. Větě „Eu nao falo portugues“ bohužel ale nerozuměly. I přesto si mě ale asi velice oblíbily a další den speciálně pro mě donesly 4 kusy angolského ovoce manibok (pokud si už správně pamatuju to jméno, pořád se mi plete). Deváťáci si mě i přes jazykovou bariéru také oblíbili. Holky mi zapletly vlasy do čtyř nádherných copů.   Kluci zase asi umí anglicky pouze dvě věty, dle toho, co mi převážně říkali – you are beautiful a I love you. Ale co už, musím zajít k nim do hodin angličtiny a naučit je i něco víc. Jediné, co trochu ten víkend pošramotilo byla nedělní ranní zpráva o tom, že se Dianě přes noc „ztratil“ mobil ze stanu. Někdo ho ukradl. Když se balily věci, tak se každý batoh prohrabal a nic se nenašlo, takže to možná byl spíš někdo z té vesničky, ale kdo ví. V neděli ráno se přes veškeré většinové sympatie jeden malý chlapeček při pohledu na mě rozplakal. Jinak ale všichni minimálně po tom, co viděli, co můj foťák dokáže, byli hned velcí kamarádi a pořád se kolem mě sbíhali. Nejen děti z vesnice, ale i převážně kluci z naší školy. Víc takových víkendů! Co se týče flory a fauny – flora je nádherná. Z fauny jsem viděla jen to, co je taky na fotkách + jednoho většího ptáka (připomínal mi většího našeho dudka). Vyfotit jsem ho nezvládla, protože to bylo za jízdy v autě. Daiana říkala, že tu zvířata nejsou. Cristovao naopak říkal, že jo a že v naší provincii dokonce i sloni a lvi. Taky říkal, že se tu těží dřevo z jednoho stromu, který tu roste už od prvopočátku planety, který už neroste nikde jinde a že to dřevo se převáží (100 % z něho) do Číny na výrobu dveří. Den učitelů Dnes se slavil den učitelů u jezera, asi 40 km od Lueny. Prosím pěkně – normální kempink. Plno aut, grilování, vaření, hudba, taneční vystoupení, plavání, volejbal ve vodě (doufám, že budu mít taky možnost si zahrát), pití… prostě parádička. To ale není vše! Už po cestě jsme projížděli kolem velice zajímavých věcí. Nejdřív ubytování pro seniory. To jsem opravdu nečekala, že by tu mohli mít. Pak centrum pro oddělávání min z polí. Starý zrezivělý tank vedle silnice. Slaměné chýše! Stromy s nádhernými fialovými květy. U jezera to byla opravdu fantazie – celé to bylo jedno velké super společenství. Nač by si černoši brali chladící boxy na pití? Prostě si nechají zmrazit kyblíky ledu a pak je převezou k jezeru. Toho ledu je tolik, že během cesty nestihne rozmrznout, takže je ledu na chlazení až až. U jezera už jeden velký chladící box byl. Jak se tu vařilo? Rozdělali oheň a na žhavé uhlíky daly hrnce. Jak hasili? Nijak. Všechno kolem je suché, ale proč ty žhavé věci nevyhodit rovnou do přírody. Jak se chodí na záchod? Kluci nevím, ale holky chodí s těmi velkými šátky, opáší se jimi a klidně na dohled od lidí si čupnou a vykonají potřebu. Nijak to neřeší.   Nevím, jak moc je to v Česku zvykem, ale náš gympl jezdí v oktávě do Prahy. Tady nejstarší ročník berou prostě na víkend na kempování. Takže od zítřka do neděle jedeme s nejstaršími do “vesničky” kousek od jezera. Do vesničky, kde jsou slaměné chýše a černá pobíhající prasata. S tím vším krásným jsem se ale bohužel setkala poprvé i s dětmi s nafouklými bříšky. Prý je mají nafouklé i proto, že jí hlínu a hmyz. Vidět, jak se děti seběhly kolem zbytků rýže a špinavýma rukama ji vybírali, takže první sousta měli s listím a hlínou nebylo moc pěkné. Ani vidět ty děti, jak každé má igelitku a v něm jídlo, které někde vysomrovalo. Jako pro turistu je to super zážitek. Vidět to, o čem jen slyšel. Ale opravdu u toho být a vidět ty jejich tváře jinak není nic pěkného. Věřte mi, že tato cesta je opravdovým splněním snu. Zatím nejlepší chvíle mnou plánovaného života. Vaše Anička