Nilda je jedna z místních žen, kterou znám asi nejlépe ze všech. Velmi obdivuji její neuvěřitelnou vnitřní sílu a také se navzájem podporujeme.

Nilda mi vždy říká, že si na mě hrozně cení, že se na mě může spolehnout – že všechny mé projekty a nápady, o kterých jsem mluvila, jsem vždy uskutečnila. Takže když přijdu s něčím novým s otazníkem, že nevím, jestli to vyjde, ona věří tomu, že ano, že to tak je prý se mnou vždy. Také je mou nejnadšenější studentkou v kuchyni a za žádnou cenu si nenechá vymluvit, že podle ní prostě vím a znám ÚPLNĚ VŠECHNO.

Nildě je 35 let a vyrůstala v krušných podmínkách, jak je tomu tady zvykem, v mnohočlenné rodině jako nejmladší z 6 sourozenců. V dětství pomáhala na poli a se zvířaty, do školy ji rodiče nepustily ze strachu, že když se naučí psát, bude si akorát tak psát s klukama a někam jim za nima uteče. Teprve v prvních letech dospělosti, kdy se jí poprvé podařilo sehnat nějakou práci, se poprvé seznámila se spodním prádlem a naučila se chodit normálních v botech, jako malá i v zimě běhala bosky a akorát na pole se chodilo v holinách. Postupem času se také rozhodla, že se chce naučit číst a psát a přihlásila se do víkendové školy pro dospělé. Se svou maminkou se nepohodly kvůli Nildy volbě manžela, který byl také z chudých poměrů a nemohl Nildě zajistit lepší budoucnost. Nilda má s Williamem čtyři dcery, té nejmladší je 5 let. Před pár lety na tom byli jako rodina opravdu špatně a neměli co jíst. V té době Nildu podpořila jedna z místních jeptišek a zaplatila ji operaci, aby už Nilda nemohla mít děti, že pokud jich budou mít ještě víc, umřou hlady. V té době její manžel (jako skoro všichni místní muži) hodně pil a dělal doma problémy a Nilda už byla rozhodnutá, že nechá své manželství anulovat. Na poslední chvíli si její muž uvědomil, o co vše by přišel a začal se snažit a proměnil se. Nilda byla v té době z nouze donucená jít krást brambory do skladu své maminky, která ji nechtěla podpořit, a pak se tím dlouho trápila. Udělala ale jen to, co bylo nutné, aby měly její děti co jíst.

Prostředí nové práce dává Nildě příležitost poznávat a učit se nové věci

Její osud se změnil asi před rokem a půl, kdy ji nalezl padre Jorge prodávat toaletní papír před veřejnými záchodky na tržišti. Dal se s ní do řeči a nakonec ji nabídl práci pro komunitu na poloviční úvazek. To je pro místní lidi asi největší zázrak, protože sehnat práci je ten největší problém, se kterým všichni zápolí. A když je to stálá práce a ještě k tomu dobrá a pro padreho, tak to je už úplně nepředstavitelné požehnání. Až teď si možná alespoň trochu umíme představit strach, byť vzhledem k laskavosti padreho zcela iracionální, kterým si Nilda prošla při představě, že by o práci mohla přijít. Její život se tím opravdu proměnil k nepoznání – nejen, že už netrpí v takové bídě a chudobě, ale také se toho spoustu naučila a stále učí.

Například se naučila jíst ovoce a zeleninu a vařit i jiné věci než jen rýži, fazole a kukuřici. A stále se s velkým nadšením učí. Také se naučila nemýt si tělo a vlasy drastickým mýdlem na praní, ale používat šampon. Zjistila, že když si vlasy ostříháte, tak nejen že vám dorostou, ale dokonce jim to prospěje a obnoví se (maminka ji učila, že ustřihnuté vlasy už nikdy nedorostou).

Nilda – žena, která inspiruje svojí vděčností

A každý den se učí spoustu dalších a dalších drobností. Co ale nejvíce obdivuji? Přes její těžký osud a problémy, se kterými se v životě poprala, si neztrácí svůj pozitivní přístup, velikou pracovitost, smysl pro správno a především obrovskou VDĚČNOST. Potkávám tu spoustu žen s těžkými osudy, ale v těžkých podmínkách a veliké konkurenci v hledání práce se často setkávám se zatrpklostí, závistí a nevraživostí. Nilda ale neustále všem připomíná, že je být za co vděčný, že je potřeba ocenit, co mají a být rádi, že není hůř. Svou strastiplnou minulost zkrátka nezapomněla, ale proměnila ji ve vděčnost.

Abych vás nevyvedla z omylu, její život stále není procházka růžovou zahradou. Má ale pokryté nejzákladnější jistoty, což je víc, než si kdy uměla představit. Nestěžuje si ale, že by se mohla mít líp, je prostě jen ráda, že není hůř.

Těžká práce je pro místní ženy každodenní realitou

Mohla jsem se o tom přesvědčit jednoho dne, kdy jsem ji konečně po dlouhém plánování mohla navštívit. Zprvu jsme šly spolu na trh a Nilda nakoupila zásoby zeleniny a ovoce na týden pro celou šestičlennou rodinu. Pomohla jsem jí, s čím se dalo, ale neměla jsem s sebou svůj šátek, jen malý batůžek, který už byl beztak plný dobrot, co jsem pro ně nesla. A pak nás čekal asi půl hodinový výšlap do prudkého kopce s náloží, kterou bych já osobně určitě neunesla. Celou cestu jsem přemýšlela, jak je možné, že se s tím dře žena, místo aby pomohl manžel. Nakonec jsem se Nildy zeptala a k mému obrovskému smutku jsem se dozvěděla, že to je prostě tady normální. Že ve většině rodin zkrátka ženy dřou a muži se opíjí. A nebo pracují daleko, takže domácí dřina stejně zůstane na ženách a dětech. A nebo zkrátka odejdou… přemýšlela jsem nad tím, že opravdu nejčastěji potkávám pouze ženy s těžkými náklady naloženými na zádech v jejich chalinas – místních vlněných šátcích, které slouží proti zimě, slunci, i pro přepravu věcí. O chvilku později jsem se o tom opět přesvědčila, když Nilda pomáhala sousedce poslední úsek s tak obrovským a těžkým pytlem, že jsem nechápala, jak ho vůbec dokázaly uzvednout.

V poslední části, kdy už byl domeček téměř na dohled, ale čekal nás nejstrmější úsek, Nilda zavolala své dcery na pomoc. Chvilku křičela do prázdna, ale nakonec přeci jen přiběhly. Každá dostala malou část nákupu a společnými silami jsme se vyškrábaly až nahoru na kopec, mezi krásné zelené pole ječmenu, do domečku se slepicemi, ovečkami a třemi pejsky. Na místní poměry je Nildy domeček hezký, byť poměry jsou velmi skrovné a dvě postele na šest lidí mě stále ještě lehce vyvádějí z míry… Šli jsme na noc zahnat ovečky z pastvy do ohrádky a pak jsme se vrhly na vaření večeře. Nilda mi chtěla ukázat, jak jedí oni. Vytáhla tedy sáček sušených habas – místního druhu masitých vydatných fazolí a dala mi je za úkol pražit. Trvalo to opravdu dlouho a nakonec se musely hodně rychle sníst – rychle sloupnout slupku a rozkousat. Chuť byla výborná, ale pražené fazole jsou jen pro hodně dobré zuby, jsou totiž tvrdé jak beton. Nilda se jala vařit polévku a nechala mě, ať jdeme s holkama na chvilku ven. Tam jsme si hrály, zobaly pražené fazole, přiběhly i sousedské děti, které mě znají z hodin angličtiny. Holky mi upletly krásný cop a pak už byla taková zima, že jsme se šly alespoň před větrem schovat dovnitř. Nakonec se vrátil i tatínek, který se byl zúčastnit sousedské mingy – totiž sešlosti, kde se schází na pomoc všichni sousedé, například pomoci sklidit pole, něco opravit, přepravit apod., a také přišel jeho bratr. K večeři byla na mou počest slepičí polévka, kukuřice a fazole habas, tentokrát vařené. Atmosféra u jídla byla moc příjemně rodinná, jen jsem opět trpěla, když jsem viděla, jak kolem všech pro změnu skáče Nilda. Ráda bych jí pomohla, ale jako návštěvu mě nenechala. Přemýšlela jsem, jak to vše zvládá – být jedinou pracující hlavou rodiny, starat se o děti, o pole, slepice, ovečky… Došla jsem k závěru, že Nilda je zkrátka bojovnice.

Abych se nebála potmě vracet sama, šla mě Nilda i všechny její dcery doprovodit až domů. U nich nahoře na kopci foukal uragán, až jsem měla pocit, že s náma odlétne celý jejich domeček. Bylo proto krásně jasno a nebe bylo úplně celé poseté hvězdami. Pak jsme sestoupili do údolí Simiatugu, které bylo naopak klidné a schované v mlze. Doprovodili mě až domů a při loučení mi řekla Guadaloupe, Nildy nejmladší dcera: „Já vás miluji! Já jsem kuřátko a vy jste jako slepička.“

Na tuhle rodinu prostě jen tak nezapomenu.

Eliška Obermajerová

 

Menu