Oslavy – o ty v Tanzanii není nouze!
Tanzanie
Jak vypadají oslavy v Tanzanii? Jak slaví dobrovolnice? A jaké byly moje tanzánské narozeniny? Všechno popořadě!

Druhé čtvrtletí školního roku uteklo jako voda a prázdniny jsou zase v plném proudu. Tento semestr byl velmi krátký. Trval pouze šest týdnů, což je přesně o šest týdnů méně než ten první. Zdál se mi o to kratší, že na jeho počátku mě dohonila „tříměsíční krize“, v prostředku jsem ochořela amébózou a na konci, ještě před tím, než studenti dopsali poslední test, jsme s bývalou dobrovolnicí Peťou, která přijela na návštěvu, vyrazily na výlet do Moshi, hlavního města regionu Kilimanjaro.

Nevzpomínám si, že by se za poslední měsíce událo něco převratného, o čem by stálo za to psát. Asi už mi tu vše připadá tak nějak normální. Ale protože jsem před nedávnem oslavila narozeniny, rozhodla jsem se věnovat několik řádků africkým oslavám

Oslavy a zase oslavy

Slaví se tu úplně pořád, snad každý týden a někdy i víckrát, protože je co. Příležitost se totiž vždy najde. Tanzanské oslavy na rozdíl od těch, co znám z domova, mají pevně danou strukturu. Oslava je zahájena společnou večeří, po níž se slova chopí takzvaný MC neboli master of ceremonies, který celý večer moderuje. Po jídle MC vyzve všechny přítomné, nebo alespoň reprezentanty všech skupin (např. kněz, bratr, sestra, dobrovolník), aby pronesli proslov. Po proslovech skupinka vyvolených přitancuje s dortem, který je pak hromadně zakrojen. Krájení dortu probíhá podobně jako na svatbě. Nůž chytne pět nebo šest reprezentantů, které MC jmenovitě vyzve, a společně koláč zakrojí. Ten se následně nakrájí na kostičky a do každé se zapíchne párátko, aby se účastníci oslavy mohli vzájemně nakrmit. Jedná-li se o narozeninovou oslavu, dalším bodem programu je předávání dárků, se kterými se taky tancuje. Poté se zhruba 20 minut jen tak tancuje. Po závěrečné řeči oslavence a zakončení se všichni rozloučí a vrátí se tam, odkud přišli.

Netajím se tím, že nejsem největším příznivcem těchto oslav. Hlavně proslovy fakt nemusím. Moc nechápu, proč bych někomu k narozeninám měla přát veřejně před zraky a sluchy všech. Přijde mi, že z narozeninových přání se tak stává přehlídka prázdných slov. A vůbec celý je to na mě takový moc organizovaný. Třeba ale ještě změním názor a kouzlu těchto oslav podlehnu. Mám na to celých sedm měsíců.

A jak jsem slavila narozeniny já?

Původně jsem měla být na cestách, ale člověk míní a Pán Bůh mění. Okolnosti se vyvinuly jinak a po návratu z Moshi jsem neplánovaně zůstala několik dní v Didii. Den před mými narozeninami německá spoludobrovolnice Tabea rozhodla, že nebudeme sedět v koutě a pojedeme na výlet do Tabory, což je hlavní město stejnojmenného regionu, které bylo velmi významné v dobách německé nadvlády. Osobně jsem chtěla jet raději do Kahamy nebo Shinyangy. Obě města jsou vzdálená hodinku cesty a znám odtamtud spoustu lidí na rozdíl od Tabory, odkud neznám nikoho a kam se autobusem cestuje tři hodiny. Naštěstí Tabsa byla tvrdohlavá a řekla, že do Shinyangy a Kahamy nepojede, protože tam už byla.

Ochotný domorodec

Do Tabory jsme dorazili kolem jedenácté. Ještě v autobuse jsme se seznámili s Matthiasem, který řekl, že má čas a že nás po městě provede. Já se většinou s „random týpky“, kteří chtějí moje číslo, do řeči nedávám. Ale německá kamarádka řekla, že když nás bude štvát, tak mu po chvíli poděkujeme a rozloučíme se s ním. Matthias s přezdívkou Kulwa, jméno v kmenovém jazyku pro staršího ze dvojčat, nám nejdříve ukázal mešitu, kostel a pak noční klub. Opravdu mě rozesmálo, že tam prodávali mešní víno. Na chvíli jsme si tam sedli a dali jsme si sodovku. Kulwa nám řekl, že tohle je nejlepší klub ve městě a že tam večer můžeme zajít. Na to jsme mu odpověděly, že ještě dnes jedeme domů. Tabea se ho ale začala vyptávat, jak to tam večer vypadá a jestli je to bezpečný. Odpověděl, že to je bezpečný a že tam běžně chodí běloši. V tu chvíli Tabse zasvítily očička a zeptala se mě, jestli v Taboře nechceme zůstat do zítra a večer jít do klubu. Mě by něco takového ani nenapadlo, ale samozřejmě, že jsem chtěla. Předchozí dvě noci jsem toho sice moc nenaspala a měla jsem celkem špatnou náladu, ale tenhle spontánní nápad mě upřímně rozveselil.

Zavolali jsme našemu otci Felixovi, který z nás nejdřív nejvíc nadšený nebyl, protože měl spoustu své práce, ale byl fakt zlatý a se vším nám pomohl. Dal nám dokonce číslo na svého spolužáka ze střední Eliase, který v Taboře pracuje na imigračním, abychom se s ním domluvily, kam chceme jít večer oslavit moje narozky, a také kde v blízkosti bychom mohly přespat. Z imigračního nás Elias zavezl k ubytování. Kulwa byl celou dobu s námi. Volal s otcem Felixem, šel s námi do salónu, kde jsme si nechaly zaplést vlasy, volal s Eliasem, jel s námi do imigrační kanceláře a odtamtud k ubytování, kde nám tlumočil, protože recepční neuměl anglicky. Při čekání na pokoj jsme se ho ptaly, jestli mu nevadí, že s námi tráví celý den, jestli třeba nepospíchá domů za manželkou. Z fotky na Whatsappu jsme totiž věděly, že je ženatý. Na to odpověděl, že jeho manželka není žárlivá a že je nadšený, protože díky nám poprvé v životě seděl v tak dobrém autě. Myslel vůz, kterým nás Elias dovezl k ubytování. Vůbec nevím, co to bylo zač, protože auta mi jsou dost fuk, ale pochopila jsem, že normální Tanzanci jako Kulwa takovými auty nejezdí. Pak už jsme se s ním rozloučily. Po dlouhém dni a dvou téměř bezesných nocích na mě dolehla únava, takže jsme to netáhly až do rána, ale i tak jsem si svůj přednarozeninový den mimořádně užila. Na půlnoc pro mě DJ pustil narozeninovou písničku, dopily jsme a šly jsme. V jednu už jsem spokojeně ležela v postýlce.

Zpátky v komunitě

Kolem šesté ráno jsme odjížděly z Tabory a v devět jsme byly doma. Významnou část dne jsem prospala. Nabírala jsem síly na večerní oslavu s komunitou. K večeru, když už jsem to ani nečekala, mě chlapci, kteří se připravovali na soutěž v basketu a během prvních dní prázdnin zůstali na intru, polili vodou. A hodně! Zmáchali mě fakt fest. Je to tanzanská narozeninová tradice. Aspoň mě to donutilo umýt se. Předtím než mě polili, jsem se totiž rozhodla, že už je zima na studenou sprchu a že to raději nechám na zítra.

Po sprše jsem si na obličej barvou namalovala srdíčko a dala jsem si třpytky. Barvičku jsem donesla i na večeři. Přestože na některých odstínech hnědé pleti nebyla červená dobře vidět, moc mě potěšilo, že si na tvář nebo na ruku nechali namalovat srdíčko všichni u stolu. Od spoludobrovolniček jsem na oslavu dostala ještě blikací korunku s nápisem HAPPY BIRTHDAY, takže ze mě byla úplná princezna. Během proslovů zaznělo hlavně to, že jsem crazy spirit („bláznivá duše“), mám ráda zábavu a že někdy říkám vtipy, které ani není potřeba říkat. Možná to měl být dis, ale upřímně mě to potěšilo, protože je to velká pravda, a zároveň i trochu překvapilo, protože mám pocit, že tu jazyk držím celkem na uzdě. Hold se nezapřu ani v Africe!

Na začátku jsem trochu přeháněla. Od mých narozenin se nic neslavilo. Nevím, jestli nebyly příležitosti nebo to je tím, že jsou prázdniny a všichni jsou na cestách. Řekla bych, že B je správně, ale kdo ví?

dobrovolnice Josefína