Janička Jeklová se ocitla v ráji… přečtěte si o jejím pobytu mezi pasteveckými kmeny uprostřed panenské africké přírody.
Víkend utekl jako voda a v pondělí ráno mi přišla zpráva, že ve tři odpoledne mám domluvené místo v autobuse do Korr. Tak konečně jsem se dočkala. Budu cestovat tím africkým přeplněným autobusem s nákladem na střeše vysokým snad stejně, jako je samotný autobus. Plná očekávání a nadšení jsem se nemohla dočkat třetí hodiny. Na místo jsme dorazili radši s předstihem, skoro 20 minut před plánovaným odjezdem. No a co se dělo dál, to jsem si po cestě zaznamenávala do mobilu, abych vám mohla zprostředkovat to dobrodrůžo tak, jak jsem ho prožívala tehdy 🙂



Pastevecký kmen Rendille,
je dalším kmenem, mezi kterým jsem se pohybovala a který mi nepopsatelně přirostl k srdci. Město Korr je rozsáhlou oblastí skládající se z obrovského množství maňat (vesniček) v níž žijí dva pastevecké kmeny na prví pohled velmi podobné Massaiům. Burundi a Rendille. Jsou to krásní (z vnějšku i uvnitř), štíhlí, poměrně vysocí lidé, kteří stále, navzdory technice a užívání mobilů ( 🙂 ) žijí velice tradičním způsobem života. Tradice a příslušnost k jejich kmenu jsou tu neuvěřitelně silné. Nosí tradiční oblečení (u žen často jen do půl pasu a u malých dětí někdy vážně úplně chybí), jehož každý prvek, korálkový doplněk, má svůj vlastní význam. Žijí v dřevěno-kožených chýších, které staví ženy (stavba jedné chýše zabere většinou tři dny a za svůj život jich staví hodně – při každém stěhování, při provdávání každé dcery). Ženy mají na svých bedrech prakticky všechny povinnosti ohledně domácnosti, výchovy, celé maňaty. Chodí sbírat dříví (všechny stromy a keře tu mají neuvěřitelně tvrdé ostny, takže je to mazec), nosí vody třikrát denně a to na vzdálenost řady km, vaří na ohni, i když je v chýši neuvěřitelné horko, rodí kopu dětí, vyrábí ozdoby, nádoby, pletou koše, misky, dojí dobytek, činí kůže… Dcery pomáhají matkám a starají se o mladší sourozence, dokud se samy neprovdají a nestanou se matkami. Synové se starají o menší stáda, nebo o stáda utvořená většinou z kůzlátek, která pasou poblíž maňat. Mladí muži zvaní Morani jsou s kozami/velbloudy na velice vzdálených pastvinách a jejich moranský život je opředený mnoha tajuplnými pověstmi. Jsou to borci, kteří dokáží přežít patnáct let v divočině polopouště, postarat se o sebe se vším všudy a nebojí se zabít lva, nebo vychytralé hyeny, aby ochránili stáda, nebo své rodiny v maňatách. Mají v životech svých maňat výsadní slovo, rozhodují o sňatcích děvčat, o pokoji, nebo bojích, o pravidlech… Morani se mohou ženit, ale nesmí zůstávat ve svých domovech, jíst jídlo připravené manželkou/rodinou, chodit do města, navštěvovat přátele, mluvit s ženami… Domů mohou chodit jen proto, aby zplodili dalšího potomka, jinak skutečně žijí v poušti. Starší muži (po skončení moranského způsobu života) pak žijí s rodinami, staví opevnění z ostnatých keřů a větví okolo maňat a ohrady pro zvířata, pasou stáda ve vzdálenějším okolí. V mnoha tradičních maňatach stále panuje animistické náboženství, obětování zvířat (prakticky se jedná o velkou zabíjačka s duchovním podtextem, maso ale lidé konzumují), praktikuje se tu obřízka obou pohlaví, která by měla zajistit věrnost po dobu nepřítomnosti manželů, dětské sňatky (děvčata mohou být provdaná již od prvních měsíčků, takže okolo 9ti let, a jejich manželé často bývají muži nad čtyřicet, padesát let…), mnohoženství, chybí jakékoli vzdělávání dětí… V katolických rodinách je situace trochu odlišná. Nenajdete tu ani mnohoženství, ani dětské sňatky, ženy doplňují tradiční oděvy tričkem pro zahalení hrudi a děti chodí do škol (nejen základních, ale už i na university – dva takoví jsou mí známí/kamarádi). Ale lidé jsou tu šťastnější a pokojnější. Tak přátelští. Tak svobodní svým srdcem. Život se tu netočí okolo peněz, neběží tu ani čas. Prostě se žije. Dneškem. Každý nový den je pro ně požehnáním. Každý východ slunce darem. Každý večer příležitostí k slavení, k tancům okolo ohňů a zpěvu. Děkováním za končící se den. Samozřejmě i tady jsou problémy, kterým musí lidé čelit. Voda je tu slaná, půdu nahradil písek a kameny a slunce příliš ostré, nedá se tu tedy nic pěstovat a lidé jsou často odkázáni na pomoc z okolí a dovoz potravin ze vzdálených měst. Většina místních stád je nakažená brucelózou, jíž musí čelit všichni obyvatelé, nevyhýbá se ani dobrovolnicím a tamním kněžím. Někteří muži si dokáží vyrábět z pouštních rostlin alkohol, což se pak odráží na jejich chování vůči rodinám. Začíná se tu i přes obřízku a pevné tradice rozšiřovat nevěra, odchody manželů za jinými ženami, což má hodně silné dopady na opuštěné maminky. Jak mohou chodit se stády na několik měsíců na pastviny za vysokou horu, když mají doma 6 – 8 dětí? Jak mohou prodat stáda, když je to jediný zdroj obživy? Nevěra je tu skutečně velice bolestivá. Těžko rovněž odhadnout, jak se cítí děvčata, když jsou třetí, čtvrtou manželkou šedesátníka, pro kterého nemají větší význam, než rodička jeho potomků.
