První kontakt pod rovníkem

30 hodinová cesta na druhý konec světa, uvítání a první gastronomická vsuvka.

Když jsme přistávali v Port Moresby, byla ještě tma. Během poctivé hodiny letištních kontrol, kdy se veškeré dokumenty vyplňují trojmo, však vyšlo slunko a já poprvé spatřila obrysy svého nového bydliště. Když jsem si o chvíli později stahovala aplikaci k domácí karanténě, přes kterou několikrát denně posílám své fotografie a hlásím současnou lokaci, byla jsem značně překvapená důsledností, s jakou se zde covid řeší. Dle všech doporučení jsem proběhla chodbu s blikajícím světlem, ve které jsem se zrovna ocitla sama, a za nedlouho už nasedala do velkého černého auta.

Ne, neunesli mě, i když jsem po více než 30hodinovém letu a značném časovém posunu byla jen těžko při vědomí. Srimal, vysoký salesián ze Sri Lanky, který mě uvádí do tajů papuánského života, na mě na letišti doopravdy čekal a už se řítíme ulicemi probouzejícího se města. Venku je teplo a vlhko, Port Moresby leží 10° pod rovníkem. Teplota se celý rok pohybuje kolem 30 °C, střídá se jen období sucha a dešťů. Točí se mi z té změny trochu hlava.

Srimal mi vypráví, jak ho před dvěma měsíci ve městě napadli a chtěli ho okrást. Vysvětluje, že většina krádeží zde zahrnuje i bodání nožem, střílení a podobné násilnosti. Zpráva je jasná – tady se sama po městě procházet nebudu. Evidentně tohle pravidlo platí i pro vysoké muže, což mě jako malou ženu uklidňuje. Přes veškerou únavu se snažím vnímat co nejvíce z cesty do střediska, kde strávím 14denní karanténu. Kolem projíždějí malá nákladní auta, místo střechy mají jen plachtu a prostor vzadu je otevřený, na dřevěných pryčnách sedí cestující a pomalu mi dochází, že zírám na místní MHD. Někteří lidé na ulici mají roušku, ale není to zdaleka pravidlem. Ženy často nesou na hlavě nějaký náklad. Na kruhový objezd najíždíme zleva, i když jinak se jezdí vpravo. Vedle sebe stojí dřevěné chatrče, betonové budovy, velké kontejnery od Pepsi a nádherné palmy. I když jsme ve městě, je tu všude spousta zeleně.

Po chvíli vjíždíme do oploceného areálu, u brány nás vítá ochranka. Ocitám se v salesiánské centrále, oáze uprostřed nebezpečného města. Krom velikého nového kostela je zde celý kampus pro studenty a studentky, stejně jako dům pro návštěvy, kde jsem ubytovaná. Mám zde veškeré pohodlí – kuchyňku, ložnici a koupelnu jen pro sebe. Dokonce mi tu běží i klimatizace (větrák), jen mi chvíli trvalo pochopit, že 1 znamená hodně a 5 málo. Přestože mám dobré připojení přes wifi, pitná voda teče jen v kuchyni v druhé budově. Ve všech oknech jsou moskytiéry (stejně mi v noci jeden komár do pokoje proklouzl). “Měl jsi někdy malarii?” zeptala jsem se Srimala. Jen se zasmál: “Musíš se ptát kolikrát! Já ji měl asi šestkrát, taky už jsem prodělal horečku dengue…” Začne výčet nemocí a mně je jasné, že nemá cenu si dělat veliké starosti. Pod heslem padni, komu padni používám repelent a snažím se rychle zavírat dveře, v případě příznaků jsem vybavená antimalariky.

Probouzím se v pět hodin ráno, což je jasná známka, že aklimatizace stále probíhá (tak brzo jsem se sama od sebe nikdy nevzbudila). Zvenku se ozývá intenzivní zpěv ptáků. Vydávám se na procházku areálem (což bych asi striktně vzato v karanténě neměla, ale Srimal mi dal svolení). Pomalu vstřebávám všechny barvy, zvuky, zdravím studenty, kteří se chystají do školy (ano, prezenční výuka!). Jsem ohromená množstvím různých rostlin, které zde rostou (bohužel neznám žádné jménem). Užívám si objevování exotické krásy.

Gastronomická vsuvka

Pojďme se bavit o jídle, ano? Jak jsem tušila, všichni jsou tu velice pohostinní a můj plán na zhubnutí rychle vzal za své. Protože jsem v karanténě, jím sama a jídlo dostávám za dveře. Myslím, že mi pomalu dávkují přechod na místní kuchyni. Zatím jsem měla rýži s kuřecím, zelím a manioky k obědu. Zde bych ráda zdůraznila manioky, jakési sladké brambory, které mě dost oslovily. K večeři mi Buena přinesla vepřové s rýží (ano, je to dost zásadní ingredience) s fazolkami obalenými v něčem bílém (druh mouky?) a tepelně zpracovaným banánkem, který byl v této podobě méně sladký a zkrátka chutnal jinak než ty u nás. Takových mini banánečků jsem dostala celý trs k snídani, stejně jako pytel toustového chleba, burákové máslo, džem, sušenky, mléko, smažené vejce a šunku, floru, cereálie a topinkovač na chleba. Když jsem pak šla paním kuchařkám poděkovat a ujistit se, že to mám na zbytek celého pobytu, jen se smály. Na moji námitku, že mám jen omezené množství šatů, do kterých se potřebuji po zbytek roku vejít, jen šibalsky odvětily, že není problém je rozpárat a rozšířit. Dobrovolnická lekce č. 1: skamarádit se s kuchařkami.

Menu