Tam bude pláč a skřípění zubů

Pláčem a skřípěním zubů navzdory…

I tak by se dala stručně charakterizovat ošetřovna v Araimiri obzvláště v průběhu několika posledních dnů, kdy bývalo nadprůměrně plno. Velkou část pacientů tvoří děti, které stonají různými nemocemi, ale jedno mají společné. Velké množství zhnisaných kožních řezanců, škrábanců a štípanců prakticky na jakémkoli místě těla. Chirurgické moudro praví „Ubi pus, ibi evacua.*“, a protože je to snad jediná věc, kterou si z knihy Chirurgická propedeutika pamatuji, tak poctivě evakuuji. Ošetřovna a čekárna v místních poměrech splývají v jedno, bystřejší děti tedy pochopí, co je čeká, ještě před tím než se k ošetření dostanou a pláčou už dopředu, ty méně bystré nebo úplně nebystré děti pláčou, aby zapadly do party. A tak se v bílých rukavičkách nedobrovolně stávám dirigentem bez fraku a taktovky a rozeznívám sbor, který do okolí hlásá zvěst o naší ošetřovně a varuje příchozí, že tady bude pláč a skřípění zubů.

*kde je hnis tam vypusť

Back in black aneb zpátky v Araimiri

Skrz mřížoví nahlížím do uzamčené třídy 12. B. Vítr otáčí stránkami otevřené učebnice matematiky zapomenuté na několika lavicích podobně zběsile jako student  hledající kapitolu se správnými výsledky. Datum 20.3. v rohu nesmazané tabule a všudepřítomný písčitý poprašek prozrazují, že od chvíle, kdy studenti zasedli naposledy do lavic, již uplynulo několik týdnů. Všude kolem roste vysoká tráva, kterou teď nemá kdo sekat. Je vidno, že nechat to tak delší dobu, džungle by si ve spolupráci s rozmarným počasím po nějaké době vzala zpět, co jí bylo vzato, a ze školy by zbylo jen pár rezavých plechů. Prázdnota míst, která by normálně byla okupována houfem studentů, číhá od našeho návratu do Araimiri až do 4.5. na každém rohu.

Brány se otevírají

První květnové pondělí se však škola znovu otevřela a pomalu se začala plnit studenty. Velmi pomalu. Studenti se schází do školy tempem nezávratným a o učitelích ani nemluvě. Pravdou je, že někteří studenti putují do školy pěšky i několik dní. Nějaké to zdržení na cestě, která se vlivem vydatných dešťů posledních dní stává ještě více nevlídnou než normálně, by se jim tedy dalo odpustit. Řada z nich ale cestu do školy nemá dalekou a do školy se jim prostě jen moc nechce. Speciálním případem jsou učitelé, kteří odcestovali v průběhu uzavření školy do Moresby, a teď nemají dostatek finančních prostředků na návrat. Inu život s betelovými ořechy se v hlavním městě velmi prodraží. (Buai intermezzo Jeden betelový ořech vychází v hlavním městě až 5 x dráž než tady v oblasti Araimiri, tzn. jeden buai, jak se tu betelovému ořechu říká, vyjde v Moresby na 1 Kina. Za den jich takový poctivý Papuánec vyžvýká i 40, což by v přepočtu u nás mohlo odpovídat zhruba třem krabičkám cigaret. Drahej to špás.)

Někteří studenti po 14 dnech dorazili, učitelé to berou volněji

Nyní po dvou týdnech běhu školy je situace o poznání lepší, k doplnění počtu studentů a učitelů ad integrum ale stejně nedošlo a pravděpodobně ani nedojde. Někteří z nich si udělali prázdniny, v případě zmiňovaných učitelů jde paradoxně o placené prázdniny. Tako jako jsem se právě rozloučil s posledním douškem teplého plechovkového piva, rozloučím se i s vámi v tomto májovém liebesbriefu. Tedy nerad, ale s vědomím, že je to potřeba udělat.

 

 

Menu