Otázky a zase otázky
Zase jsme se všichni potkali o víkendu na ponávratku, s některými jsme se rok neviděli, s jinými jsme se viděli poprvé. Přežili jste? Jaké to bylo? Jak se máte teď? Chtěli byste se tam zase vrátit? Mělo vaše dobrovolnictví smysl? Po čem se vám stýská? Jaké máte plány dál? Bombardovali jsme se otázkami a měli jsme radost z toho, že si do jednoho rozumíme. Ať už jsme byli v daleké Africe, v Indii, v Bulharsku nebo pár set kilometrů za našimi hranicemi, u našich sousedů, zažili jsme něco podobného. Všichni jsme se rozhodli, že chceme strávit čas na jednom místě a být tam pro malé i větší děti. Všichni jsme bojovali s naším očekáváním, představami o nás samotných a o světě okolo nás, s myšlenkou, jestli právě teď děláme něco, co nám dává smysl. Radovali jsme se z každého jejich úsměvu, z jejich úspěchů i odvahy a vytrvalosti… Teď si to můžeme všechno říct.
Dobrovolnická služba jako horská dráha
Kreslili jsme křivku svých emocí. Tady byl patrný rozdílný tvar mezi těmi, co byli na dobrovolné službě měsíc, a těmi, co tam byli rok. Ta roční připomínala horskou dráhu, čára se vlnila nahoru a dolů, ta u měsíčních se zdála být vyrovnanější. Přemýšleli jsme o lidech, se kterými jsme se během našeho dobrovolnictví setkali, a snažili se přijít na to, jakým směrem nás na té naší trase posunuli. Hodně jsme vzpomínali, hodně jsme sdíleli, hodně jsme si uvědomovali, v čem jsou naše příběhy podobné. V silných momentech plných radosti i v těch, kdy jsme se trochu trápili. A taky jsme si uvědomili, že jsme to možná přece jen nebyli my, kteří nejvíce trpěli… A tohle je velké zjištění! Na jednom z hovorů Indie–Zambie nás Terka upozornila na zajímavý poznatek: my dobrovolníci máme tu vlastnost, že se během dobrovolné služby rádi předháníme s ostatními dobrovolníky v tom, kdo z nás více trpí. Což není vždy úplně na místě. Na druhou stranu člověk brzy zjistí, že aby mohl pomáhat ostatním,
musí být sám v pohodě. Během služby jsem si uvědomila, co všechno v životě potřebuji k tomu, abych byla v pohodě, a že je toho docela hodně! Při poslouchání ostatních jsem zbystřila u výzev, kterým jsem za ten rok vůbec nečelila, a bylo velmi inspirativní poslouchat, jak se s nimi vypořádali. A pak už jsme se na ta svoje trápeníčka koukali s větším nadhledem.
Ti, kteří vědí…
Při sdílení fotek už jsme zapomněli na všechny strasti a před očima se nám míhaly obrázky plné všudypřítomné různosti, blízkosti, důvěry a lidskosti. Při mši nám naši misi(i) připomněla růže – co všechno jsme ve službě odevzdali a co všechno dala služba nám? Blíží se čas odjezdu, vždyť jsme si spoustu toho, co jsme za ten rok zažili,
vůbec nestihli říct. Takhle to přeci nemůže skončit! „Už jste exáci!“ Potutelně se usmívají v týmu ti, kteří vědí. Teď je ten čas to říct dál, ne jen lidem, kteří mají podobnou zkušenost, ale komukoliv, kdo se zajímá o lidi kolem sebe, kdo hledá způsoby, jak lidi mezi sebou propojovat. Třeba tím, že s někým budeme sdílet nějaký z našich příběhů, které jsme zažili nebo zaslechli, přiblížíme ten svět za rohem pár lidem kolem nás.
Takže alou na naše přednášky, ať už v říjnu, kdy je misijní měsíc, nebo kdykoliv jindy. 🙂
Johana Handlířová, bývalá dobrovolnice v Indii (edit. SADBA)
