Na druhém přípravném víkendu se prověřovala skutečná osobní motivace dobrovolnických adeptů. A to dost drsně! To, co si pro nás připravili „týmáci“ kurzu Cagliero na druhý přípravný víkend bychom si asi těžko předem představili. V informačním dopise stálo, že si na faře v Čučicích 9.–11. listopadu budou chtít prověřit naši skutečnou motivaci, čekal nás osobní rozhovor s některým členem týmu a taky jazyková zkouška. Míra prověřovacích prostředků, které pro nás byly na tento víkend nastraženy, byla však v mnohém větší, než jsme původně předpokládali.

Vše začalo docela nenápadně. Do fary nás nejdříve nechtěli vpustit – prý nemáme heslo. Po úctyhodně krkolomné cestě do Čučic jsme tedy stále s batohy na zádech hledali obálky se svým jménem. Heslo znělo: „Buď pokorný, statečný a silný.“ Odporný, skřehotavý hlas nás vpustil dovnitř, kde jsme se pomalu s velkým veselím a radostí v tváři vítali s ostatními dobrovolníky a týmáky. Večerní program se nesl v duchu salesiánské tvořivé dramatiky. Po vzoru velkého milovníka dramatizace, kterým Don Bosco bezpochyby byl, jsme celý večer ztvárňovali určité situace, zážitky, pocity a myšlenky. Pro některé dobrovolníky to bylo více přirozené, příjemné a stimulující, pro některé zase méně. Všichni jsme se ale do aktivit naplno pustili a během celého večera jsme se výborně bavili. Po příjemně stráveném večeru nás ale nečekal dlouhý, klidný spánek. Po třetí hodině ranní nás vzbudil příšerný ruch a řev – začala revoluce! Museli jsme se rychle obléct a sejít dolů do jídelny, odkud nás po malých skupinkách posílali ven hledat mapu naší cesty. To, jak dlouhé a strastiplné putování nás čeká, jsme vůbec netušili. A to bylo asi i dobře, jinak bychom se na cestu možná ani nevydali. Věděli jsme, že si máme na společný víkend sbalit teplé sportovní oblečení, které můžeme zašpinit a popřípadě i zničit, dobré boty a baterku. Podle svých dřívějších zkušeností jsme hádali, že nás čeká nějaká víceméně krátká noční hra a ve skupinkách jsme už zaníceně debatovali o tom, kdy se asi vrátíme do své milované postele. Nic takového se ale nestalo. Putovali jsme několik hodin a po cestě plnili na pár stanovištích různé úkoly. Ne všichni jsme ale měli to štěstí, že bychom postupovali po trase kupředu. Většina skupinek se vlivem strohé mapy cestou ztratila, jedna „talentovaná“ skupinka se ztratila dokonce sedmkrát a cestu si tak o dost velkou část prodloužila. V úplné tmě jsme překonávali sami sebe a učili se zachovat klid třeba i při tom, když se přímo pod námi v lese přehnalo stádo divokých prasat. Po východu slunce jsme se na několika úsecích pokoušeli přejít suchou nohou řeku, ne každému se to však podařilo. K cíli jsme došli postupně skupinka po skupince někdy kolem jedenácté hodiny dopoledne. Po takové době chůze a zhruba tříhodinovém spánku jsme byli unavení a hladoví. Jídlo jsme si vařili v přírodě sami – kuřecí maso, brambory a cibule připravené na ohni! Výborný zážitek, skvělá atmosféra. Odměna, kterou jsme si zasloužili. Vrcholem putování byla osobní výzva – odvaž se, skoč! Skoč z mostu a prokaž svou důvěru. Před každým z nás leželo toto rozhodnutí – nemuseli jsme skočit, ale mohli jsme se pro to rozhodnout. A opravdu, po pár chvílích osobních muk a přemáhání jsme naprostá většina skočila. S důrazem na správné dýchání jsme vylezli na most, přešli dlouhou lávku nad údolím, oblékli si postroj, při vázání lana se snažili ignorovat třes nohou a pak už „jen“ stačilo přelézt zábradlí, odpočítat si start, pustit se – a skočit. Skočit po hlavě dolů a věřit. Ten pocit, když nemáte svůj život ve svých rukou. Když se houpete v závratné výšce a ječíte z plných plic, nebo ani děsem ječet nemůžete. Když si nadáváte, že jste opravdu skočili, a zároveň jste na sebe hrdí, že jste to dokázali. Dole, když už máte nohy zase na pevné zemi, v duchu děkujete Bohu, že jste přežili. Absolutní euforie. Akt důvěry vykonán. Můžeme vyjet do světa.      Nezapomenutelný zážitek….. Neseni nádherným zážitkem, ušli jsme tu samou cestu – avšak už bez neplánovaných zacházek – zase zpátky na faru do Čučic. Tam na nás čekala úžasná večeře ve formě bulharských specialit, jimiž jsou například musaka a banica. Posilněni výborným jídlem jsme si poslechli přednášku bulharských dobrovolnic a zatančili bulharský tanec. Den to byl namáhavý, ale neopakovatelně výjimečný. Myslím, že na něj budeme celý život rádi vzpomínat. Plni zážitků jsme v neděli potrápili svoji duši nad mapováním vlastní motivace a rozlišováním mezi její správnou a nesprávnou podobou. Pokládali jsme si „otázky na tělo“ a upřímně hledali odpovědi v sobě samých. Možná jsme někteří z nás odhalili nevhodné motivy, možná jsme sevíce utvrdili. Budeme na tom dál pracovat na dalších víkendech. A uvidíme, co přinese čas. Díky za tento víkend, byl mimořádný! 🙂 Za budoucí dobrovolníky,

Markéta Peichlová