Je tu únor a s ním i další víkendovka dobrovolníků. Ale pojedu vůbec na tento víkend, na kterém se máme předběžně rozhodovat, jestli opravdu vyjedeme jako dobrovolníci nebo ne? Ano, po hovoru s Péťou jsem se rozhodla, že na víkend pojedu, a dokonce jsem se i přihlásila včas.
Tento víkend proběhl v pěkných prostorách velehradské školy. Byl speciální, méně akční, proběhl totiž ve formě duchovní obnovy.
Zrovna, když jsem si v pátek šla koupit online jízdenku, napsala mi Terezka, jestli nechci svézt kousek autem. Byla jsem moc ráda, protože to mám z Prahy na tuto víkendovku zatím nejdál. Společně jsme dorazily na místo, daly si s ostatními večeři a hned večer jsme se dozvěděli, že budeme víkend prožívat hlavně v tichu. Zrovna mě ale přepadl kašel, a tak bude trochu výzva zvládnout nějak to ticho, ve kterém budu rušit ostatní svým kašláním…
Sundej mi ponožku
Ještě před začátkem ticha jsme si ale zahráli akční hru Klárky „Sundej druhému ponožku“ a tým nám živými obrazy předvedl, jaký by neměl být dobrovolník. Budu to mít na paměti, abych nebyla ani dobrovolníkem spasitelem ani turistou.
Silencium
Poté už začala tichá část, ve které, kdo chce, může mlčet úplně, kdo nechce, alespoň se ztiší a říká jen nejnutnější věci. Ticho slouží k tomu, abychom si urovnali myšlenky, mohli se nad svou budoucností pořádně zamyslet a víkend promodlit.
Večer probíhala celonoční adorace po půl hodinách. Byl to pěkný čas modlitby, já jsem si k tomu zahrála pár písniček na klavír.
Hned v sobotu nás čekalo několik vstupů od Maki, ve kterých nám pouštěla písničky žalmů a doprovázela je svým komentářem. Byly to velmi povzbudivé žalmy a každý se pak nad tím mohl zamyslet a být chvíli jen tak sám se svými myšlenkami nebo se modlit. Dostali jsme pohlednici, na kterou jsme si mohli napsat, co nás v tu chvíli oslovilo. Napsala jsem si mimo jiné: „Bůh je vždy věrný, zná mě, on zná řešení.“ Bylo i velmi pěkné jíst v tichu, člověk si pak lépe uvědomil, co jí.
Dopis pro mé budoucí já
Odpoledne pak proběhly rozhovory s našimi mentory, mohli jsme jim říct, jak se cítíme ohledně volby nebo co nás trápí. Byla jsem moc ráda za tuhle možnost. Potom jsme mohli zbytek odpoledne prožít v dalším rozjímání a kdo chtěl, mohl jít na přímluvnou modlitbu nebo na zpověď. Byla jsem na přímluvné modlitbě, která byla krásná, Maki s Jirkou se modlili za to, co každý chtěl nebo obecně. Pak jsme každý měli hodinu na to, abychom napsali dopis sami sobě, který dostaneme za rok! Popsala jsem obě strany A4 a jsem velmi zvědavá, co na dopis budu říkat za rok.
Důvěřuji Ti
Pak už nastal hlavní bod večera. Proběhla mše, na které jsme každý dostal svíčku a v určitém momentu jsme ji mohli zapálit a položit buď před mapu, jakože jedeme nebo vedle mapy, jakože teď nejedeme. Někteří z nás se rozhodli, že do toho půjdou, někteří ne a někteří dali svíčku někam napůl. Já jsem se rozhodla, že do toho také půjdu a v duchu si jen řekla: „Důvěřuji Ti!“
Ach to infookénko…
Po klidném večeru nastal poslední den víkendovky. Cítila jsem radost ze svého rozhodnutí, ale zároveň se mi zhoršilo nachlazení.. Naštěstí už nás nečekaly žádné výkony, byli jsme jen společně na brzké ranní mši v bazilice, Péťa nám povídala o otevřenosti, se kterou se v životě ne/setkala a infookénko, které bylo nahuštěné informacemi, co vše bude potřeba zařídit. Rozloučili jsme se, jdu se uzdravit a jsem zvědavá, co nás čeká dál.
