Andělé žijí mezi námi. Jana Jeklová se v Keni setkala s těmi, kteří už nemohou létat – křídla dětství byla předčasně polámaná. Místo domova žijí v ulicích plných bláta, odpadků i lidské zloby.

Je 8:30 a mně zvoní telefon. “Jane, come  immediately to Kuwinda. You are going with us!” Patrick, madagaskarský dobrovolník, co tu v Langatě dobrovolničil se mnou, mi volal, abych okamžitě přišla na ředitelství do Kuwindy. Náš ředitel vydal i přes nelibost mých keňských kolegů povolení, že mohu jít také do terénu za oněmi nechvalně proslulými street boys – dětskými bezdomovci. Během prázdnin totiž sociální pracovníci našeho střediska hledají nové děti ulice, které se chtějí zapojit do resocializačního programu a začít v Langatě nový život. Rychle jsem si tedy plná radosti a očekávání sbalila to nejnutnější a společně se s mými kolegy vydala na cestu do neznámého, nejrůznějšími příběhy zahaleného prostředí chudinských slumů, čtvrtí a zablácených nairobských tržišť, která nám turističtí průvodci výrazně nedoporučují.   S ubíhající cestou razantně přibývalo lidí, motorek, bláta, kaluží i zápachu z tlejících téměř všudypřítomných odpadků. Nevěděla jsem, kam se dívat dřív, jestli před sebe, abych do někoho nevrazila a neztratila místní kolegy perfektně zapadající do davu, nebo pod sebe, abych se nepřerazila, nebo kolem sebe, abych stíhala monitorovat okolí, které na evropany běžně v těchto místech není zvyklé a jehož reakce byly velice pestré. Prošli jsme rozsáhlá tržiště, proklouzali se rozbahněnými slumy, navštívili jsme pár početných rodin v jejich “domečcích” 1,5/2 x 2 metry, což je běžná slumová plechová bouda s nájmem mnohem dražším, než platí za metr čtverečný bohatí obyvatelé Nairobi žijících ve vilách uprostřed vlastních parků. Až jsme se dostali ke smetišti. A tam jsem je spatřila. Tmavé, roztrhané, zablácené oblečení, rozbité a často i chybějící boty. Na dlaních nános špíny, přerostlé nehty. Na bídou strhaných tvářích mouchy, v ústech láhev s lepidlem, zničené zuby, občas stékající sliny. Vrávoravý krok, těžký jazyk. Prázdný pohled v očích. Bože, kolik jim může být? Šest? Deset? Patnáct? Dvacet? “Mambo, my name is Jane.” (Ahoj, jmenuji se Jane) Představuji se jednomu z nich s nataženou pěstí na drsňácký pozdrav. “Poa” (Ahoj). Dostávám odpověď a malátnou ránu pěstí do mé pěsti. Zatímco pracovníci komunikují s ostatními dětmi ve svahilštině a asi se jim představují, stejně tak jako naši organizaci a proč jsme za nimi přišli, pomalu se zvedá další z nich a kolébavým krokem se blíží ke mně s napřaženou rukou na pozdrav. Zachytím ho v pádu, zakopl o nohu dalšího. “Mambo, my name is...”(Ahoj, jmenuji se…) “Poa, nice to meet you. I’m Jane“. (Ahoj, ráda Tě poznávám, já jsem Jane). Má dlaň třímá dlaně dalších pouličních dětí, které mě postupně obklopují a těžce vyslovovanou, lámanou angličtinou se mě vyptávají na mou rodnou zemi, prezidenta, jazyk, jestli jsem vdaná… Zatímco si spolu povídáme, sem tam se o mě nějaké malátné dítě opře, protože už nevládne svým nohám, sem tam mě někdo z nich vezme za ruku a prohlíží si barvu mé kůže, která se změní při každém jemném stisknutí. Občas mě někdo požádá o koupení jídla, oblečení, botou, ale respektují mé odmítnutí. Nikdo z nich si však nedovolil vzít mi telefon, nebo pár drobásků z kapsy, které jsem měla na matatu (městskou hromadnou dopravu). A pak se to stalo. Jeden z nich, svalnatý, bystřejší, ráznější a snad už i dospělý mladík odhrnul pevnou paží ostatní kluky a podal mi ruku s pozdravením. Pak otevřel druhou dlaň. “Jane, take it. It is for you.” (Jane, vezmi si to, to je pro tebe). V popraskané, špinavé dlani, se skvěly 3 burské oříšky, které našel kousek opodál. Jedna žena prodávala tuto pochutinu a na zem odhazovala ty, co uznala za zkažené. Ty pak děti sbíraly a jedly. V ten okamžik mnou projela taková nesmírná vděčnost, kterou těžko popsat. Stojíte obklopení dětmi, které žijí v absolutní chudobě, nemají co jíst, co na sebe, kde se umýt, kde složit bezpečně hlavu. Znají jen násilí, které je na nich páchané, a oni vám za trochu lásky, pozdravení, podání ruky a pár úsměvů přinesou tři oříšky. Tři oříšky! Jak bych si přála, aby byly kouzelné, jako z pohádky o Popelce, a přinesly těm dětem lásku, bezpečí a domov… Po probrání z mého překvapení jsem oříšky nakonec odmítla s hlubokým poděkováním a vděkem. Kluci se o ně následně poprali. S nezvykle velkou vděčností pouličních dětí za kapku projevu lásky jsem se setkala mnohokrát. Někdy se se mnou chtěly dělit o chleba, který dostaly, jindy jsem od nich dostala náramky z trávy, které mi upletly. A řeknu vám, je to nejkrásnější a nejhodnotnější šperk, který jsem kdy dostala. Doteď je mám usušené a položené na stole. Kolikrát mě hluboce dojalo, jak slušné a vděčné ke mně tyto děti byly, kolik dobrého mi dovolily poznat v jejich bolavých srdcích, jak mě upozorňovaly, abych nestoupla do bláta, jak mě vedly za ruku, když jsem se blížila k místu našeho oficiálního setkání, abych se v tom shonu lidí neztratila. Jak snadno se mi svěřovaly s tím, co je právě trápilo, jak je zase policie při žebrání ztloukla klacky po hlavách…. Těžko se mi zapomene třeba na Elizabet, 14tileté děvče, která se mnou strávila celou jednu návštěvu držíce mě za ruku, protože byla tak omámená lepidlem, že se sama nemohla bránit chlapcům, kteří si z ní chtěli udělat objekt uspokojování svých sexuálních tužeb. Jak byla vděčná za půl hodinu bezpečí. Co následovalo po mém odchodu, je pro ni každodenní bolestnou realitou. Nicméně ta půlhodina měla pro ni, jak jsme se při další návštěvě dozvěděla, nevyčíslitelnou hodnotu. Možná vás napadne, že terénní práce v Nairobi přece není jen taková idylka, kdy jste s dětmi, které jsou za vaše přijetí vděční… Není. Ačkoli jsou street děti a mladiství rozmanitou skupinou, ať už věkově, tak pohlavím, převažují chlapci a mladí muži. A to víte, že někteří se na mě dívali jako na výše zmíněnou Elizabet a pod vlivem lepidla mi zkoušeli dát pusu, nebo si stoupnout příliš blízko. Velice rychle ale poznali, kde jsou hranice, a k mému překvapení je stejně tak rychle i respektovali. Street children (pouliční děti) jsou také často zneužívané k pašování drog, zbraní, krádežím, dětské prostituci a pornografii… Jejich dealeři a pasáci, nebo dokonce i samotní starší pouliční dětští bossové si je pečlivě hlídají a rozhodně není v jejich zájmu, aby je nějaké organizace z ulice odvedla a tím je připravila o zdroj obživy. A tak se stává, že vás naštvaně osloví nějaký prostorově výraznější člověk v obleku vydávající se za pracovníka nespecifické organizace a nepříjemně se vás vyptává na podrobnosti, co děláte, kam jdete… Nejednou se mi také stalo, že ke mně někdo přišel, většinou staří muži, kteří v těchto případech bývají plní nenávisti a zranění ještě z dob kolonizace a prostě nesnáší nás bílé, a křičeli na mě, že chci ty děti ukrást a že pak za ně dostanu peníze. Jindy na mě skálopevně přesvědčeně svalovali všechnu chudobu v Keni, že za to všechno můžu já, já že jsem příčina toho utrpení. Jindy na mě agresivně pokřikovali, abych těm a oněm koupila jídlo, oblečení, protože já jsem bohatá muzungu… Víte, ono život v Nairobi je hluboce poznamenán křivdami z dávných dob, bídou a neuvěřitelnou touhou po penězích, které tady skutečně rozhodují o životě a smrti. Daleko, ale daleko víc, než v naší pokojné zemi. A tato neuhasitelná touha spolu s nenávistí, závistí i pýchou mění charaktery lidí. Napříč celému spektru nairobské společnosti, bez rozdílu vzdělání, zaměstnání… Kolikrát se mi stalo, že mi právě tyto pouliční děti říkaly, ať nevěřím lidem v Nairobi, protože nám muzungu závidí peníze a nesnáší nás, i když předstírají přátelství. Bohužel mi nezbývalo, než si nad jejich výroky hluboce povzdechnout s pokývnutím hlavy, za nímž se skrývá nespočet těchto někdy i bolestných zkušeností, které bych si přála nezažít… Ale jak se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré a tak, světe div se, i tyto agresivní výpady skončily všechny dobře. A víte proč? Protože jsem byla zachráněná 🙂 Tak jak to bývá v pohádkách, kdy se v nejtěžší chvíli zjeví princ na bílém koni, vytasí meč a usekne zlému drakovi hlavu 🙂 Moji princové sice neměli koně, zjevem se těmto hrdinům absolutně nepodobají a hlavy naštěstí taky nikomu nesekali, ale vždycky si stoupli mezi mě a agresora, nebo mě odvedli dál, a pustili se s ním do takového slovního boje, že jsme vždycky vyhráli a agresor zmizel v davu 🙂 A poté se mi ještě dlouho omlouvali za tyto osoby i to, že na mě byli tak zlí, i když jsem jim nic neudělala. A stejně tak, jako nesou všechny pohádky nějaká poselství, skrývají se i v těchto chvílích. Tentokrát vám jej nebudu ale vypisovat, zkuste je objevit sami. Do terénu za street dětmi jsem měla možnost vydat se celkem třikrát. Při poslední návštěvě si mě všimla policie, která, jak už to tady v Nairobi běžně chodí, pod pohrůžkou zadržení do vězení, žádala nesmyslná povolení, dokumenty, povolení k povolení… A tak se ředitelství rozhodlo stáhnout mě z terénu. To víte, v chladném Nairobi jsem se zatím ještě pořádně neopálila, tak má kůže moc svítí. 🙂 Nicméně i tyto pouhé tři návštěvy byly pro mě obrovským, nesmírným přínosem, za který jsem skutečně vděčná. Nikdy by mě nenapadlo, že v těch pověstných dětech, které se musí živit kriminální činností a žebráním, aby přežily v krutých nairobských ulicích, fetují lepidlo, aby zahnaly hlad, smutek a stesk, naleznu anděly. Anděly, kterým byla polámaná křídla dětských snů, her a radostí, kteří byli vyhnaní do domova utvořeného z bláta, odpadků i zloby, a kterým byla vzata lidská důstojnost dřív, než se o ni mohli začít prát. A tak vás, kteří jste věřící, prosím o modlitbu za tyto děti, stejně tak naléhavě a upřímně, jak mě prosili tito zablácení andělé pokaždé, když jsem od nich odcházela. Jana Jeklová