Ženy sobě

Eliščiny děti a housenky měnící se v motýly

Přinášíme vám další část Eliščina dopisu. …Aby to ale neznělo tak beznadějně, nikdy víc jsem nebyla tak šťastná v přírodě, jako tady. Vyrážím na pravidelné výlety s naší úžasnou fenkou Cometou a místní hory skutečně miluji, i když zrovna není slunce a schovávají se v mlze a mracích. A pak je tu spoustu hezkých chvilek, které mě povzbuzují a dávají mi naději, že zase bude líp. Ať už je to setkání s malíři, ocenění místních vůči mým snahám v kuchyni, moje adoptivní zvířátka a bio-pěstování vlastní zeleniny (může mít jedinou nevýhodu – jednou mi takhle v polévce plavala vypasená housenka). To nejhezčí je ale věnovat se dětem. Když si vymyslíte vyrábění kartonových postaviček, které se pak lepí na špejle, a sedmiletý chlapeček vám zničehonic řekne: „Qué hermoso es este trabajo!“, což v překladu znamená: „Jak krásná je tahle práce!“. Když kdekoliv projdete, děti vás poznávají a radostně volají vaše jméno. Když onemocníte a vaši žáci se po vás ptají a strachují se, proč jste nepřišli. Když za vámi nečekaně přijde mladík z oratoře a prosí vás, jestli byste mu nepomohli naučit se anglicky. Když dvanáctiletého kluka pokouše toulavý pes a ze všech lidí z celé vesnice přijde za vámi, abyste mu to ošetřili.      Ale co bylo poslední dva týdny asi úplně nejhezčí, že mě mé odloučení od kluků zcela neplánovaně ještě více sblížilo s místními ženami. Jednoho dne, když už toho na mě bylo opět trochu moc, jsem se rozhodla vydat na malou procházku. Jenže cestou mě zahlédla Elsa, kuchařka, co vaří pro děti z rezidence (děti z rezidence jsou děti, co bydlí od pondělí do pátku v jedné z našich budov, aby mohly chodit do školy, protože z jejich komunity je to pěšky více než čtyři hodiny) . Mávala na mě tak divoce, že jsem ji nemohla nejít pozdravit. Tam se na mě nadšeně vrhly její dcery a přemluvily mě, abych s nimi zůstala. Tak jsme s Elsou seděly na zahradě na mokré trávě a povídaly a povídaly… a aniž bych cokoliv o klucích řekla, zjistila jsem, že dobrovolník, který mí dělá největší potíže, netrápí jen mě. Že Else nenosí věci, které potřebuje, aby dětem mohla vařit, že děti nechává samotné (měl by jim každý den pomáhat s úkoly a starat se o ně) a jsou pak smutné a opuštěné. A tak jsem dostala první ujištění, že to nevidím jen já, a že problémy nepůsobí jen mně. A pak jsme mluvily o svých životech a povídaly si, a zjistila jsem, že Else chybí, když za ní dolů pro jiné povinnosti nechodím. A nakonec mi řekla: „Děkuji, že jsi tu se mnou zůstala. My ženy musíme držet při sobě.“ Druhé ujištění přišlo asi o týden později, kdy padre opět odjel a já opět cítila velké osamění a nepochopení. Jelikož jsem se týden několikrát připravovala s večeří a dobrovolníci pak nepřišli, protože jedli někde na ulici, rozhodla jsem se pozvat na jídlo někoho, kdo si to zaslouží víc. A tak se k nám šla navečeřet naše sekretářka Blanquita a její dvě dcery, i když předtím jsme se spolu ještě stihly jít podívat na karneval. A další den, když nám zbylo jídlo po stařečcích, jsem jí přinesla oběd na faru, kde pracuje a občas nemá, z čeho si uvařit, jelikož její domov a komunita je tři hodiny chůze vzdálená. A pozvala jsem na oběd i její dcery, neteř a synovce. Ti pak šli se mnou i nakoupit na trh, kde se na mě všichni smáli, kolik že to mám dětí. Nakonec jsme večer všichni i s Blanquitou a její sestrou společně pekly koláč a já obdivovala jejich tradiční rukodělné výrobky. A Blanquita mi pak jen tak mezi řečí řekla, že když odjede padre, nikdo z kluků nepracuje. Já se na ni překvapeně podívala a ptala se, jak to ví. Odpověděla: „No, bylo to tak nějak… úplně evidentní.“ Třetí potvrzení přišlo, když minulý týden přišla rozhořčená Nilda a začala si stěžovat, že všichni pracují, zatímco jeden nejmenovaný dobrovolník si venku tančí karneval se svojí tajnou přítelkyní. Na to jsem vykulila oči, celá překvapená, že to je přeci tajemství. „Ale jaképak tajemství, jakmile zmizí padre, nedělá nic jiného a už se s tím ani netají.“ A než jsem se nadála, vyklopila mi Nilda vše, čím jí oni dva dobrovolníci působí potíže. Jak zůstávají v posteli, místo aby šli učit jako já a Byron, a pak o tom ještě lžou a myslí si, že jsou asi všichni úplně hloupí…  Druhá z kuchařek se k nám přidala s tím, že jí chování kluků také není příjemné, ale že ze všeho nejhorší jsou pro ni ty lži. Nedělalo mi moc dobře mluvit takhle o svých spoludobrovolnících, ale zároveň jsem pocítila opravdu silnou úlevu, že to není jen v mojí hlavě, nebo jen můj osobní problém. Nilda zakončila slovy, že jakmile bude mít příležitost, padremu vše řekne. Já pak přemýšlela o tom, že jsem vděčná za svůj důkladný systém dobrovolnické přípravy, který samozřejmě prověřil i motivaci. Důvody a motivace k dobrovolné službě jsou všelijaké… ale je evidentní, že pokud nejsou dostatečně silné, prostě nestačí na to, aby člověk skutečně vydržel rok pracovat a pomáhat zadarmo. Není-li dostatečná vnitřní motivace a zodpovědnost, nic z vnějšku ji nenahradí. Naše vzájemně posílená důvěra s Nildou způsobila, že když mi o pár dní později bylo trochu špatně, jakmile to zjistila, běžela hned ke mně do pokoje a ptala se, co mi je a jestli něco nepotřebuji. Já už ale byla v pořádku a tak jsem šla za ní do kuchyně a celý půlden jsme spolu vařily a povídaly si. A Nilda mi vyprávěla o dobrovolníkovi, který tu byl minulý rok jako úplně první, a já byla ráda, že konečně můžu taky někoho z kluků vnímat jako inspiraci. A pak mi vypověděla zcela neuvěřitelné příběhy o svém životě, o svém dětství, kdy pro práci na poli a se zvířaty nemohla chodit do školy, o veliké chudobě, co pak prožila se svými dcerami, o velikém hladu, kterým trpěly, a o věcech, co ji těžká životní situace donutila dělat. Ale to je příběh sám o sobě, o tom třeba zase někdy příště. A co dodat závěrem? Pořád to stojí za to. Musím přeci snést dvě, tři housenky, když chci poznat motýly.   Eliška