V Zambii slaví

Matěj slavil své narozeniny a pár dní před tím slavila celá Zambie Den nezávislosti.

24. října je v Zambii svátek. Letos je to 55 let od konce závislosti na Spojeném královstvím. Studenti mají prázdniny a my to s nimi jedeme oslavit k nedalekým vodopádům. Místní salesiáni mají pickup pro 3 osoby a pak ještě jedno větší auto pro 6 osob. Dohromady je nás kolem 30 a tak musíme vzít obě auta. Po půlhodince přijíždíme do národního parku, kde je menší bufet s občerstvením, hlasitá hudba a pár dalších skupin, které se rozhodli oslavit Den nezávislosti stejně.

Jdeme si udělat procházku kolem vodopádů, je to nádherné místo, jen mě sem tam ruší nějaký ten odpadek, (bohužel v Zambii popelnice nebo vůbec technické služby nejsou). Přicházíme k místu, kde je trochu větší hloubka, takže studenti i učitelé okamžitě lezou do vody. Ale většina z nich neumí plavat, tak se drží jen tam, kde dosáhnou. Protože je nádherné počasí, tak se přidávám taky. Chvilku zkouším učit kluky plavat, ale mají z hloubky strach, tak se přesouváme na kameny pod vodopády a pomalu se vracíme zpátky k autu.

Grilovačka s novými přáteli

Ze střechy auta sundáváme podélně rozřízlý plechový sud, který je opatřený přivařenými nohy, pak kus pletiva a pytel s dřevěným uhlím. Děvčata ještě přináší kbelík se čtyřmi naporcovanými kuřaty, které den předem připravily na místní farmě, a jdeme grilovat. V průběhu grilování za námi přichází nějaká skupinka, která by si také ráda něco ogrilovala. Schvalujeme, a tak mezi naše kuřátka přibývá i kozí kýta, která má ještě kopýtko.

Malý zádrhel na cestě zpět

Po cestě zpátky potkáváme ještě policejní kontrolu, tentokrát naštěstí nechtějí vidět můj pas, který u sebe zrovna nemám. Ale nelíbí se jim způsob přepravy, protože na nadměrné převážení lidí na korbě auta je potřeba speciální povolení. Toto povolení nemáme, ale naštěstí mají salesiáni dobrý vztah s místním šerifem, takže to končí jen domluvou. Z kontroly se poučuji, že místní policie má vždy pravdu a není dobré jí nijak oponovat.

První zážitky ze školy

Po pár dnech co jsem se rozkoukával, přichází moje první vyučovací hodina informatiky. Jsem domluvený s jedním učitelem, který ji má obvykle, že si tu hodinu vezmeme spolu. Teda aspoň jsem si to myslel. Dostávám od učitele klíče od učebny, ze které nedávno někdo ukradl dva počítače. Takže tam zbývají pouze tři. Žáci postupně přicházejí a sedají si k počítačům. Po chvilce mi jedna studentka sdělí, že už jsou všichni, že pan učitel nedorazí, a že můžeme začít.

Trochu nesvůj a rozhozený z domluvy s učitelem, začínáme. Myslím, že tu první hodinu odučil spíš Duch Svatý, protože jsem se na ni vůbec nepřipravil. Ukazuji žákům Word a učíme se základní klávesové zkratky, hledání souborů a menší úpravu textu. Po hodině zjišťuji, že většina z toho byla podle osnov, které žáci mají.

Další den ale nejde elektrický proud. Tento problém se opakuje často. V celé Zambii je to běžné, tady v Lufubu jde tak 50:50. Takže si do hodiny beru svůj notebook a žáci pracují na něm. Ale při práci na jednom počítači je efektivita hodin dost mizerná.

Nová spoludobrovolnice

Stejně jako moje původní cesta měla směřovat do Indie, ale kvůli vízům se destinace změnila, tak stejný problém měla i Ester s Angolou a proto se rozhodla, že přijme nabízené místo tady v Zambii, v Lufubu.

Menu