Nedělní pohoda v Zambii

Při otázce, jestli máme v neděli volno, se Matěj uchechtl. “Jo. Akorát je mše, na kterou se první část dne připravuješ a tu druhou se z ní vzpamatováváš.”

Neděle tedy bývají volnější. Časový rozvrh modliteb je taky individuální, na rozdíl od harmonogramu v týdnu. Už jsem dvakrát po sobě nebyla ráno před snídaní v kapli. Místní kněz si toho všiml, ale říkal, že 50 Kwacha (místní měna) to spraví.
Mše ve zdejším kostele začíná v 9:30. Bohužel pro nás, je ale sloužena v místním jazyce Bemba. Představte si, je to jako byste byli na maďarské mši. Rozumíte jenom Amen a Yesu Kristu. Mešní řád je ale stejný jako u nás. Tak se dá odhadnout, o čem se asi zrovna mluví. Když si zrovna nezapomenu mobil, čtu si čtení a evangelium v češtině.
V kostele marně hledám varhany. Kytky jsou tu umělé, světle modrá výmalba (ładny niebieski kolor), cítím se jak v Polsku. Ale Ježíš je tady běloch, na rozdíl od Ježíše v Lusace. Mají tady takové pseudolavice. Betonový kvádr o výšce 20 cm, na kterém se sedí. Jelikož jsou mezi kvádry malé rozestupy, musíme na nich i klečet. Po třech mších už jsem našla pozici, při které se to dá vydržet a nepadám.

Když někdo čte čtení a v kostele je tma (zase ten proud), tak buď čtenář s knihou přejde na světlo, nebo se rovnou přemístí i s ambonem k oknu. Pokud mši slouží polský kněz, kázání je v angličtině a překladač vedle něj tlumočí do Bemba.

4 kozy, slepice a zelí v obětním průvodu

Příspěvek na farnost se nevybírá jako u nás. Ve předu stojí tři ministranti a každý z nich má krabičku. Na nich je: muži, ženy a mládež. Každý hodí do té, do které patří. Pak je ještě košík, kde lidi taky přispívají. Nevíme, jaký je v tom rozdíl. Ale v Kazembe v ten okamžik přinášeli i zelí nebo živou slepici. Když je přítomen biskup, tak přitáhnou i čtyři kozy. No, a nakonec přichází poslední krabička s nápisem Don Bosco. Je to tu velký obřad.

Farní ohlášky jsou velkým zážitkem pro všechny

Přijímání probíhá standardně. Naší oblíbenou částí jsou ale ohlášky. Přichází muž, má dva sešity, tlusté brýle a na krku šál. Hrozně dlouho tam něco čte, překládáme si to do češtiny a je to určitě zábavnější, než ta verze od něj. Když domluví, lidé tleskají. Buď nám a nebo jsou rádi, že už skončil.
Na pořádek v kostele dohlíží několik osob s červenými šály kolem krku. Pán z ohlášek nosí zelený. Původně jsem si myslela, že tam jsou, aby dohlížely na děti. Přesazují je, když sedí moc vzadu, nebo když se baví. Budí je, když náhodou usnou… Ale dneska upozorňovaly i dospělé, že při této písni se stojí.
Místní “sbor” doprovází, no, spíš vede, mši tradičními písněmi. Melodie jsou to moc pěkné. Akorát intonace zůstala před kostelem. K tomu jim hrají tři bubny, jeden z nich má tak 1,2 metru. Členové sboru mají dokonce více variant stejnokrojů. K některým písním mají speciální tance, které roztančí celý kostel. I kněz se pohupuje.

Místní kostelní móda

Ženy nosí trika nebo halenky a dlouhé sukně nebo velké šátky omotané kolem pasu (chitenge – čitenge). Některé mají šátek i na hlavě. Muži nosí košile s dlouhým! rukávem a kalhoty.
Mše v Zambii jsou velkým dvouhodinovým zážitkem, na který si člověk musí zvyknout. Ale už mu pomalu přicházím na chuť.

Menu