Jak jsem se stala miss

Už je to více jak měsíc, co jsem opustila své rodné město a vydala se na druhý konec světa. Tento čas utíkal rychleji, než „Simír Gerchán“ z Kobry 11, a já se pomalu dostávám do papuánské denní rutiny. Nabízím tedy pár dalších okének z uplynulých týdnů.

OKÉNKO PROGRAMU

Jak jsem se zmínila v předchozím článku, po třech dnech aklimatizace jsme se přestěhovaly z Emauz do naší komunity zvané Gabutu. Před odpoledním stěhováním nám byl ještě naplánován dopolední výlet do hor na vodopády. Dostaly jsme papuánského řidiče a plny očekávání nasedly do auta. Ze silnice se pomalu stávala “polňačka” a následně už spíše jen něco na způsob cesty plné serpentin. Jelikož je období dešťů, nejednou napínavě hrabeme koly v bahně. Sova (Tereza) podotýká, že pokud jsme součástí obchodu s bílým masem, máme menší problém. Občas spatřujeme nějakou vesnici, ale hlavně nádhernou přírodu s tisíc a jedna druhy různých travin. Kvůli promáčeným cestám se však není možné k vodopádům dostat, a tak náš papuánský řidič mění plány a jedeme k jednomu uměle vytvořenému. To nám ale nevadí, protože cesta sama o sobě je nezapomenutelný zážitek ve všech ohledech.   Odpoledne se už tedy nadobro stěhujeme do Gabutu a zabydlujeme se v našem novém domově. Gabutu je komplex se střední školou pro 1000 kluků, několik malých domků pro učitele, hlavní dům zvaný residence, kde bydlí naši tři bratři (salesiánští kněží) a dvacet kluků, které nazýváme Bosco boys. Pro ně je toto bydlení něco na způsob internátu. Jako správné Češky jsme bratrům přivezly jako dárek slivovici a zelenou, abychom je naučili „nasávat”“ pěkně po česku. Následující den jsme dokoupili do našeho domu věci, které potřebujeme, a které nám pomohou vyrovnat se s tak velkou změnou. Další dny jsme byly všude možně představovány (v našich farnostech), nebo byly nuceny se představit samy (třeba na ranním setkání celé školy). Jedna z našich přilehlých farností sídlí na pláži u moře a kostel má podobu přístřešku s křížem uprostřed. Farníci mají celou dobu výhled na moře, zpěvy jsou doprovázeny kytarami a samotná mše začíná ve chvíli, kdy jsou po zpovědi všichni, kdo chtěli. První neděli po našem příjezdu do Gabutu nás Bosco boys vzali na výlet na kopec za našim střediskem, kde je výhled na celé město, přírodu kolem a na moře. Chodit jen tak někam pěšky není úplně bezpečné, my jsme však s sebou měly dvacet bodyguardů, kteří na nás nedali dopustit a starali se o náš nejlepší komfort. A teď už k tomu, jak jsem se stala miss. To máte tak, tady se všem dospělým ženám říká před jménem „Miss“, takže vlastně nejsem nic extra. Každopádně Bosco boys, ostatní studenti i zaměstnanci školy mě tedy nazývají „miss Anna“. Někteří mé oslovení z lenosti zkracují (nebo si nepamatují mé jméno, těžko říct) a volají na mě jen „miss“. Což mi pochopitelně lichotí, tudíž jsem maximálně spokojená.  

PRACOVNÍ OKÉNKO

Abych byla upřímná, dopředu jsem úplně přesně nevěděla, co tu budu dělat. To je u dobrovolníků našeho typu poměrně časté. Jsem první dobrovolnice pedagogického zaměření na tomto místě. Když jsem přijela, otec Pedro mi řekl, že budu pracovat ve škole u sester Caritas, kde je něco na způsob mateřské a základní školy. Na přelomu března a dubna bude začínat projekt pro rozvoj gramotnosti dětí ze slumu, které se nedostanou do školy. Na ten tedy ještě čekám a zatím jsem plně zaangažovaná ve škole. Jedu se do školy domluvit, co bych tedy mohla učit, a jaké třídy. Caritas sestry jsou z Jižní Korey. Sestra Senorina (šéfová) se mě ptá, co umím. Popisuji, co mám vystudovaného, také, že jsem měla za svých žákovských a studentských let co do činění s hudebkou (konkrétně s klavírem). Dodala jsem, co jsem kdy měla na starosti a s jakými věkovými skupinami jsem různě pracovala, a že pokud to ale není to pravé, co hledají, jsem ochotná se doučit cokoliv. Sestru zřejmě nejvíce zaujala věta o hudbě, protože po mém sáhodlouhém monologu pouze vykřikla: „Klavír?!“ Přikyvuji. „My tu máme tři a nikdo na ně neumí!“ Sestra mi tedy ukazuje tři klavíry, které jim poslali sponzoři z Jižní Korey a k tomu tři digitální piana. Takže naše domluva dopadla tak, že budu učit hudebku, „nábožkostorytelling (číst/vyprávět pohádky) a výtvarku. Učení výtvarky beru jako jeden z mých životních paradoxů, protože tuším, že jsem nejednou měla za svých žákovských let z výtvarky na vysvědčení dvojku. Faaajn, uznávám, bylo to spíše za chování ve výtvarce a vzájemnou antipatii s vyučující ve spojení s nepochopením mého výtvarného cítění. První týden jsem měla za úkol sledovat fungování školy a děti. Potřebovala jsem zjistit, co umí a čeho jsou schopny, abych měla představu, co s nimi mohu v hodinách dělat. Také si hledám a třídím různé materiály a vymýšlím sylabus mých předmětů na následující období. Třídu dětí jsme se Sovou potkaly už při naší Tour de city a děti na nás koukaly, jako kdyby viděly Ježíška. Vytřeštěné oči, otevřené pusy a když jsme jim zamávaly, přišlo radostné zavýskání. Bělošky totiž zřejmě viděly poprvé v životě, a ještě k tomu naživo. Jinak nic dramatického.

Můžu si sáhnout?

Ve škole to mělo o něco větší grády. Jakmile usedám do svého „kabinetu“ abych si utřídila nějaké knihy a materiály, v neuzavíratelném velkém okně se nakupují děti volající: „Good morning, Teacher Anna!”“ Toto zvolání se opakuje minimálně padesátkrát a po chvíli jde slyšet i z prostoru pod stolem, za zády, po mé druhé straně. Jen ze stropu jej neslyším. Říkám si: Ančo, takhle to dál nepůjde, musí si na tebe zvyknout. Vycházím tedy na zahradu, kde si děti hrají na různých prolézačkách, a s některými z nich se začínám bavit. V mžiku je kolem mě minimálně šedesát dětí, tzn. minimálně sto dvacet vytřeštěných bílých očí, které mrkají jen velmi zřídka. Nějakou chvíli děti stojí a koukají beze slov. V tom přichází nenápadné komplimenty: „Líbí se mi tvůj řetízek.” Další dítě se přidává: „Líbí se mi tvoje náušnice.“ Další zase: „Líbí se mi tvoje boty.“ Pak už mi to ale začíná být trochu podezřelé, protože přichází věty: “„Líbí se mi tvoje oči! Líbí se mi tvoje vlasy! Líbí se mi tvoje kůže!“ A hlavou mi probleskne: A doháje, je to tady, doma mě varovali, že mě tu sežerou! Ale nečekala jsem, že to bude tak brzy… V tom přichází otázka: „Můžu si sáhnout na tvé vlasy?“ Nadechnu se, v rychlosti se zamyslím a povoluji, protože na jejich místě bych chtěla to samé. Na mé svolení se vlasů dotýkají dvě holky a říkají: „Oo, jsou tak hebké. Můžu se dotknout i tvé kůže?“ Protože tu chci mít kamarády, opět povoluji. Najednou začínají na moje vlasy a ruce sahat další a další děti, a z této situace mě naštěstí zachraňuje ředitelka, která celou dobu přihlíží. U oběda potom slyším, jak děti „dostávají kartáč“. Ten ale na základě dalších zkušeností moc nezabral, takže zavádím pravidlo zeptání se. Pokud si chceš sáhnout na moje vlasy, musíš se zeptat. Když ho někdo poruší, je „teacher Anna“ poměrně přísná, protože by si přála, aby jí i po roce na té hlavě něco zbylo. Když už někdy nemám sílu či náladu vzdorovat, vyzrávám na ně drdolem.

Výuka

Teď už teda k tomu samotnému učení – na každý týden mám připravené téma na základě biblického příběhu, který se nějakým způsobem prolíná všemi mými hodinami. V „nábožku“ přečtu příběh z dětské Bible a k tomu mám připravenou nějakou aktivitu. Ve výtvarce tvoříme něco s tím spjatého. V hudebce hrajeme na různé bicí nástroje, zpíváme a tancujeme na písničku s náznakem daného tématu. Akorát teda „Storytelling“ s tím úplně spjatý není. Učím tři třídy mateřské školy a dvě třídy prvních ročníků základní školy. Ve třídě je třicet až padesát dětí. Abych ze sebe nedělala supermana, kápnu božskou, nejsem na ně sama, mám při ruce asistentku. Samozřejmě si nepamatuji žádná jména, takže všechny děti nazývám „Honey“ nebo „Sweetie“, když mluvím ke každému zvlášť. Když je jich víc, volám na ně „girls and boys“, „children“ nebo „pikinini“ (děti ve zdejším jazyce pidžin). Do školy mě vozí řidič Danny, který se mě snaží po cestě učit pidžin, akorát už teda pochopil, že to bude se mnou dosti oříšek.

Oratoř

Další aktivitou je oratoř. To je čas, kdy se otevře brána našeho střediska Gabutu a přichází děti z ulice. Většinou je to v neděli odpoledne. Nejprve je zahájení a poté se hrají hry různého typu, například fotbal, basketbal, volejbal a spousta dětských her. Následuje slůvko na zamyšlení, a nakonec dostávají děti jídlo a pití. Pomáhá tu několik mladých místních animátorů. Já dostávám skupinku nejmladších dětí a podnikám s nimi aktivity podobné těm ve škole. Rozdíl je v tom, že velká část těchto dětí neumí anglicky, protože nechodí do školy. Doma mluví pidžinem. Šikovní animátoři jim tedy potřebné informace překládají.  

PSYCHOLOGICKÉ OKÉNKO

Pojďme se ve zkratce zaměřit na psychickou stránku dobrovolníka. Tento aspekt je podmíněn a úzce propojen s kulturním šokem. Záleží samozřejmě na osobnosti každého dobrovolníka a rozdílnosti kultury dané země. Obecně však existují čtyři fáze – zmatení, euforie, deprese, přizpůsobení. Většinou prý přichází v tomto pořadí, někdy se však stane, že se fáze přehází nebo některé odpadnou či se dokonce zopakují. Co se mě týká, myslím, že fázi zmatení jsem měla prvních pár hodin po příletu, než jsem se konečně vyspala a odpočala si. Od té doby se jisto jistě nacházím ve fázi euforie a náramně si ji užívám. Projevuje se to tím, že mi připadá většina skutečností vtipná nebo pozitivně zajímavá, ačkoliv by mě měly objektivně a právem spíše „sejřit”“. Také často propadám svým pubertálním záchvatům smíchu bez hlubší podstaty, typicky ve chvílích, kdy se to nejméně hodí. Až se posunu do další fáze, dám vám vědět, nebo to poznáte sami. Tož toliko k mému životu na PNG a mějte se co nejlépe to jde 🙂   Anna z Brna  
Menu