Jsme zase zpátky v Tanzanii! Původně jsme si myslely, že se vracíme do starých známých kolejí, ale hned ve dveřích nás vyvedla z omylu záplava nových tváří. Komunita se nám pěkně rozrostla, ale nepředbíhejme…

Náš poslední týden v Keni patřil Nairobi. Azyl jsme našly u sester v hlavní komunitě. Jelikož zde nebyly žádné děti, nebyly ani žádné povinnosti. Co to znamená? Že jsme poprvé po dlouhé době mohly legálně „vypnout“ a dobít baterky.

Hned první den jsme vletěly do oslav svátku Dona Boska. Sestry, otcové, novicky, bratři… nooo, co k tomu dodat? Byla to jízda a kulturní zážitek v jednom. Druhý den jsme navštívily národní park, ale přiznám se, že po třech měsících života na vesnici nás ohrada s nápisem „tady pozorujte přírodu“ trochu zklamala. Nakonec jsme ale viděly spoustu zvířat a poznaly nové lidi.

Naším nejlepším VIP průvodcem se stala kamarádka z Cavalery (ze školy, kde jsme strávily poslední tři měsíce). Shodou okolností byla zrovna v Nairobi, takže nás protáhla městem a vzala na návštěvy, kde jsme objevily etiopskou kuchyni a mnoho dalšího. Jelikož sestry v tom týdnu pořád něco slavily, rozhodly jsme se přispět troškou české exotiky a upéct pravé Honzovy buchty. Měly takový úspěch, že jsme za dva dny musely povinně nastoupit k peci na druhé kolo.

Mimochodem, Nairobi nás vytrénovalo – použít MHD už se nebojíme a městem kličkujeme jako místní profíci, protože strach není nic jiného než nevědomost.

Úterní přesun do Tanzanie trval výživných 20 hodin. Při příjezdu nás přivítala celá komunita, která se rozrostla o šest nových kandidátek. Ty mají rozvrh nabitý k prasknutí, protože se nesmí ani chvíli nudit. Občas nad jejich úkoly (třeba stylem každodenního úklidu stejného koridoru) jen kroutíme hlavou, ale systém je jasný: naučit se žít jako sestra se vším všudy.

Naše role je teď mnohem jasnější než na začátku. První dva týdny jsme dělaly „záskoky“ v první a druhé třídě, protože chyběli učitelé. Teď nás osud (a nedostatek personálu) zavál k předškolákům – a je to prostě paráda!

Nedělní oratoř je kapitola sama pro sebe. Je to náš nejoblíbenější den. A začíná být čím dál tím lepší, protože už nemusíme jako na začátku pořád něco vymýšlet. Naučily jsme se tam prostě být – být tam pro děti – a to ostatní už vyplyne samo.
Jediné, co se trochu zdramatizovalo, je doprovod dětí domů. Paní prezidentka totiž povolila vjezd kamionům do slumu. Výsledek? Totální kolaps. Jednou jsme v zácpě uvízly tak, že jsme se domů doplazily až po deváté večer. Místní si s tím ale poradili po svém – začali na cestu valit obří šutry, přes které kamiony neprojedou. Problem solved!
V Tanzanii nás čeká spousta nového a my doufáme, že ta křivka zážitků poletí už jenom nahoru!

dobrovolnice v Tanzanii Anna Pavelcová (edit. SADBA)