Čas tu utíká neuvěřitelně rychle – polovina naší služby je už za námi. Dny nenávratně mizí a já si často jen uvědomím, že končí další týden. Přesto tu čas plyne jinak…

Celý dopis si můžete také poslechnout:

Žít přítomností

Člověk se učí méně hlídat hodinky, méně plánovat a více žít přítomností. Vlastně je to docela osvobozující – nebýt tak závislý na přesném rozvrhu a na tom, kolik věcí ještě musí člověk stihnout. Ono to nakonec vždycky nějak dopadne a člověk se dočká😁. Alespoň se občas trochu cvičím v trpělivosti.
Moje běžné dny začínají mší svatou. Po snídani se přesouvám do školy, kde pomáhám učit biologii ve třídě 11B na střední škole. Většinou učíme v tandemu a ve třídě je asi 43 studentů. Mám pocit, že jejich angličtina je mnohem lepší než ta moje – ale na moje žbleptání si už asi zvykli. Nedávno jsme probírali téma zdraví a nemoci. O afrických nemocech toho přitom zas tak moc nevím. Učitelce zrovna nebylo dobře, takže mě nechala samotnou a já musela sama vysvětlit malárii i třeba HIV a AIDS. Trochu opocená jsem to nakonec zvládla. Když jsem se studentů zeptala, kdo už někdy měl malárii, odpověděli, že samozřejmě všichni. Hm… jen já ji zatím naštěstí neměla. Přesto ji během našeho pobytu prodělala už více než polovina členů naší komunity. S Terkou to bereme s humorem a vsázíme se, kdo bude další. Vsadily jsme se o naše oblíbené pitíčko – ochucené mlíčko. Jednou už jsem prohrála😜.

Jsem třídní učitelka

Školství tady funguje dost jinak než u nás. Děti se často učí definice nazpaměť a hodně přepisují z tabule – někdy třeba i celou učebnici, protože jinak moc nemají z čeho se učit. Když chceme ve výuce použít schéma nebo obrázek, musím ho předem nakreslit na velký papír. Studenti si ho potom překreslují do svých sešitů. Objednávek na různé obrázky do hodin už jsem dostala opravdu hodně.
Většinu dní ale trávím na základní škole. U farnosti je malá školka a také 2., 3. a 4. třída. Tady už mám nad dětmi v angličtině převahu. Bohužel totiž anglicky moc nemluví a rozumí jen částečně. Dříve jsem každý den střídala třídy – od školky s „baby class“, kde je asi 45 dvou- a tříletých dětí, až po čtvrtou třídu. Poslední týdny ale trávím u druháků. Jejich učitelka byla těhotná a nedávno se jí narodilo miminko, takže jsem se stala něco jako jejich dočasná třídní učitelka.
Je to výzva – děti jsou živé, hlučné a neposedné. Zároveň mi ale dělají radost. Nedávno jsme se učili o vnitřních orgánech, a tak jsem jim pustila na notebooku písničku s videem, aby si látku lépe zapamatovaly. Bylo to pro ně příjemné zpestření a vůbec jim nevadilo, že je obrazovka tak malá. Občas si společně zpíváme a děti jsou také velmi šikovné v kreslení. Horší je to se čtením. Mnoho dětí ještě číst neumí a doma nemají moc možností to procvičovat. Dokonce i ve čtvrté třídě je spousta dětí, které stále nečtou. Je to těžké – musí se totiž učit číst zároveň ve svém rodném jazyce – bembštině, i v angličtině.

Spiderman the best

Odpoledne trávíme čas v oratoři, kde máme další program s dětmi. Hrajeme pexeso, karty nebo Dobble, házíme si s míčky a frisbee, hrajeme fotbal nebo vyrábíme náramky a prstýnky. Velký úspěch má také malování na obličej nebo na ruce. Nejoblíbenější motiv je Spiderman, ale děti chtějí namalovat třeba i obyčejné brýle nebo hodinky na ruku. Ve čtvrtek jsme s nimi začali sledovat pohádky. Konečně se mi také podařilo zapamatovat si jména našich nejčastějších dětí – máme tu například Matthewa, Victora, Raye, Patricka, Vivien, Nashu nebo Juniora. Bembská jména si pamatuji mnohem hůř. Děti jsou zlatíčka a rošťáci zároveň. Nedávno mi dokonce říkali „maminko“ – a úplně mě tím dojali. Po oratoři nás večer čeká společná modlitba růžence a breviáře v komunitě, potom večeře, a nakonec už trochu volného času – často třeba na přípravu do školy na další den.Když máme volno, rády chodíme na procházky po okolí. Často se k nám připojí děti ze všech stran. Naposledy jsem si opravdu připadala jako krysař, který vylákal děti z města – jen píšťalka mi chyběla. Stačilo, že jsem jednom prostě šla a za mnou šel houf smějících se dětí. Bylo to krásné. Dokonce kvůli nám s Terezkou zastavil i autobus, který zrovna projížděl kolem, jen aby se zeptal, jak se máme. To se vám v Česku nestane😂.

Hodně radostných a pokojných chvil a málo starostí přeje Afričanka Maggie.

dobrovolnice v Zambii, Markéta Bernardová (edit. SADBA)