Ahoj! Březen je tu, první trimestr se blíží ke konci a čekají nás dubnové prázdniny. Ještě před tím bych vám ale ráda napsala o několika výletech a akcích, které jsme tu podnikli.

Článek si můžete také poslechnout

Výlet na poutní místo Komarok

Jednoho dne sestra řekla: „Zítra se budeme hodně modlit, pojedeme do Komaroku.”
Nevěděla jsem, co si představit, ale těšila jsem se na výlet, na který jsme jeli spolu s pracovníky našeho komplexu. Místo se nacházelo až za Nairobi, takže jsme jeli asi 3,5 hodiny tam a mačkali se v matatu jako sardinky, ale stálo to za to. Na místě se nacházela křížová cesta, kaple a obří sochy, ke kterým se dalo vyšplhat po mírném svahu. Celý den byl vlastně taková duchovní obnova. Prošli jsme si křížovou cestu, měli přednášku a mši. Když jsme vyšli na horu, mohli jsme se vyfotit s obrovskou sochou pána Ježíše s Marií. Kněz nám říkal: „Teď, když jsme se konečně vyšplhali na tuto horu (zabralo nám to asi 10 minut :D), nezapomeňte se i duchovně vyšplhat a proměnit svá srdce.“ A pak nám povídal příběh o oslíkovi. Jednomu majiteli spadl osel do studny, a tak poprosil sousedy, aby mu ho pomohli vytáhnout. Nikdo nechtěl. Tak je poprosil znovu. Zase nikdo. Tak se majitel rozhodl, že to zkusí jinak. Řekl lidem, že oslík ve studně umřel a že ho potřebuje zakopat. Sešlo se spoustu lidí a házeli do studny hlínu. Oslík byl ale chytrý a po každém vhození ze sebe hlínu oklepal a postavil se o kus výš. Když konečně vyšel ven ze studny, lidé byli překvapení. Majitel jim řekl, že to udělal, aby mu někdo pomohl. A pak nám kněz řekl, že máme být jako ten oslík – nenechat se odradit překážkami, ale vždycky se oklepat a stoupat výš. Oklepat a stoupat výš.

Pohřby

V poslední době tu bohužel odešlo několik lidí, takže jsem měla možnost se podívat na několik afrických pohřbů. Pohřeb je tu velká událost téměř na celý den. Probíhá u rodiny, která utrpěla ztrátu, před domem, kde si postaví několik stanů, pod které se pak posadí hosté. Přišlo mi vtipné, když jsem před jedním pohřbem slyšela: „Nebude to nic velkého, má přijít jen asi 100 lidí“. Po shromáždění hostů a rozloučení s úzkou rodinou probíhají rozlučkové řeči ze všech řad – kamarádi, rodina, sousedi, kněz. Pak následuje mše doprovázená sborem a tělo je pak uloženo na pozemek. Na posledním pohřbu jsme pak na hrob vkládali svíčky a větvičky a dokonce jsme kolem hrobu tancovali. Pak hosté mohli zůstat, jak dlouho chtěli a někteří dostali oběd. Bylo to tak opravdu pěkné rozloučení se zesnulým prožito komunitně. Samozřejmě v blízkých stále přetrvával smutek, a to hlavně při pokládání hrobky do země. Někteří dokonce dostali záchvat a museli je odvézt. Ale pro všechny to bývá velmi krásné rozloučení se zesnulým a zakončení jeho života.

Plavání

Minulý týden jsme za odměnu vzaly studentky plavat. Jely jsme do vedlejšího města Embu, kde jsme mohly využít bazén spřátelených sester. Všichni se moc těšili, i když půlka z nich neuměla plavat! Téměř všichni ale vlezli do vody a pohybovali se tam, kde dosáhli. Hodně z nich jsem se snažila naučit plavat, myslím, že několik z nich se opravdu snažilo a na konci jsem viděla velké zlepšení. Byly tam i záchranné kruhy, které jim pomohly trénovat a nebát se zkoušet si plavecké pohyby. Začátek však provázel křik a velký strach z vody. Ve vodě jsme zůstaly snad tři hodiny, opravdu nás to bavilo.

Stavební domu

Další akce, kterou jsme podnikli a nazvali “charity work”, byla práce na novém domě rodiny jedné dívky, která tu u nás bydlí v domově. V plánu jsme měli tvořit cihly a vypadalo to, že snad začneme i ten den přímo stavět. Bohužel ale máme období dešťů, a tak by cihly z hlíny nestihly uschnout. Tak jsme alespoň kopali, abychom si připravili vhodnou půdu a také jsme přinášeli z kopce spoustu kamenů, které se později použijou. Zapojili se všechny věkové kategorie – děti, mládež i mamas. Ten den jsme opravdu zamakali a já jsem byla spálená od ostrého sluníčka. Stavba se odsunula na slunnější dny, ale věřím, že se opravdu dokončí a rodina tak bude mít lepší bydlení, než má doteď.

Výlet ke skalám

Poslední akce, o které chci napsat, byl výlet k přírodním skalám, kam jsem vzala několik studentek. Místo je od nás asi půl hodinky chůze. Připravila jsem holkám různé úkoly po cestě, aby jim to hezky ubíhalo. Musely dělat dřepy, někoho pochválit nebo napočítat 100 mang. Nejtěžší bylo vydržet 10 minut být potichu. Ve skalách jsme se fotily a užívaly si přírodu. Pak jsme si ještě zahrály Hutututu, což je začalo hrozně bavit a jedna kamarádka si při tom i roztrhla šaty. Pak jsme se pomalu vracely a holky dostaly malé odměny za splněné úkoly.

Mějte se krásně a těším se u dalšího článku.

Marie Zimová, dobrovolnice v Keni (edit. SADBA)