Babylon v Ghaně

Kolika jazyky se dá domlouvat v jednom domě, nadčasovost salesiánů a také účast na pohřbu. To jsou únorové zprávy od Peti.

Peťa měla možnost si po Vánocích odpočinout a tak vyrazila s ostatními dobrovolníky k moři. Slunila se na pláži a užívala si, že není žádána o ruku na každém rohu ulice. Setkala se také s dvěma Čechy a tak si mohla popovídat ve své rodné řeči aby k Babylonu jazyků v komunitě kde žije přidala další. „Žiji pět měsíců s kluky, kteří mluví místním jazykem, dobrovolníci mluví německy, v komunitě Italové italsky, dva spolubratři z Nigérie mluví Ibo. A tento víkend jsem se dočkala i já. Z počátku se mi pletla angličtina ale po návratu do komunity jsem lidi kolem mě znejistila, když jsem na ně spustila česky.

    

Po odpočinku se ale vrátila zpět do práce. Na konci ledna také v Ghaně slavili svátek Dona Boska na který bylo pozváno mnoho hostů, kteří se spojili v modlitbě. Pak následovala různá představení a projevy. Peťa vyzdobila prostor citáty Dona Boska a přidala svůj postřeh. „Myšlenky Salesiánů jsou velmi oslovující a snaha o laskavost mezi mladými je v dnešní době potřeba. A nejen v dnešní době. Jak kdosi podotkl, mnišské řády během doby různě zanikají či se přetváří, ale mladí budou mezi námi pořád a proto je myšlenka Salesiánů nadčasová.“

Peťa měla možnost se zúčastnit ghanského pohřbu. A zde jsou její zápisky: Ve středu jsme byli na velkém trhu koupit šaty na pohřeb. U nás se nosí černé oblečení, zde kombinují i černou a červenou a hnědou. Nevěděla jsem žádné informace, proto jsem se těšila na novou zkušenost. V sobotu jsme vstali ve 4.30 a v 5.00 jsme se vydali k blízké křižovatce ve vesnici (cca 1 km) ve tmě. Na začátku po pár metrech Mia vykřikla a z pod šatů se snažila dostat velkého brouka (asi 4-5 cm velkého), který ji kousl (Mia se bojí hmyzu a zvláště pavouků, přesto je vždy nejvíc poštípaná a léčila se na spánku z kousnutí jedovatého pavouka). Omylem jí přistál na hlavě a já jej sundávala. Na křižovatce jsme hodinu čekali na bývalou studentku, která byla také pozvána (my jsme přišli na čas, ona se zpožděním) a pak jsme čekali ještě půl hodiny na jinou její kamarádku a jednoho učitele. Šest lidí v taxíku pro pět … dojeli jsme  k trotru (autobus pro 12 osob), kterým jsme jeli 2 hodiny, přesedli a dalším jeli hodinu a půl. Konečně jsme dojeli. Před kostelem bylo asi 150 převážně matek s malými dětmi. Uvnitř seděli lidé a různé sbory a pastor měl hodinovou promluvu v místním jazyce. Už ráno jsem byla unavená, trochu hladová, nyní jsem bojovala s obojím. Sem tam se zpívala písnička, vybírali se peníze jako v kostele a na konci se představovali významní lidé. Rakve v Ghaně mají nejrůznější podobu, může to být ryba, láhev od coca-coly, bota, tužka, krabička od cigaret, letadlo atd. Nápadům se meze nekladou. Tato rakev byla napodobenina kláves s velkým nápisem Yamaha. Před tím stály velké fotky zesnulého a umělé květiny (živé květiny zde nefungují, na můj dotaz o Valentýnu – kytka jako dárek – mi kdosi řekl, že možná v hlavním městě je nějaký obchod). Po ceremoniálu se všichni (cca 500 lidí) vydali na hřbitov – prvně Ambulance (ta vozí v 95% pouze nebožtíky), poté plačky a rodina a muzika (dechové nástroje, které ale hrají veselou hudbu).

Po obřadu na hřbitově, jsme byli pozváni do domu našeho učitele, kde jsem si dlouho hrála s jeho dvouměsíční dcerou. Ostatní probírali všechno možné v Twi. Ve dvě hodiny jsme se vydali na … hm, nevím, jak to nazvat. Patnáct velkých stanů do písmene U s židlemi pro všechny lidi, uprostřed něco jako pomník s fotografiemi zesnulého. Na začátku jsme procházeli dokola a zdravili všechny v první řadě. Při zdravení není nutnost se dívat do očí. Poté, co jsme si sedli, různé části zase vstali a zdravili nás. Cílem této organizace (za tu dobu jsem nepochopila systém) je pozdravit se s každým … 500 lidí. Po půl hodině je vždy změna a ženy často spolu s vdovou tančí a pláčí nad zesnulým. A do toho moderátor vyjmenovává, kdo kolik přispěl na pohřeb. Během zdravení je běžná hlasitá ghanská hudba. Po čase jsme se rozloučili a odjeli zpět. Domů jsme se dostali okolo 18 hodiny.

Pro rodinu zde, je veřejné pohoršení a ostuda, pokud neuspořádají pohřeb této velikosti. Často šetří dlouhé měsíce a platí za uchování těla třeba i půl roku.

Pohřeb trvá vlastně tři dny. Pohřeb s zdravením se, v neděli je většinou děkovná mše za zemřelého a kondolence rodině. V pondělí mají rodinné setkání (velmi široké rodiny), kdy řeší, co dál ohledně rodiny, pozůstalosti apod. Když zemře významný člověk, trvá pohřeb třeba i týden. Zaměstnavatel dává pracovníku na tyto dny volno (ale při počtu 500 set lidí jste na pohřbu někdy skoro každý víkend). Lidé cestují na pohřeb známého klidně i celý den. Mnoho lidí tak vidělo jinou část Ghany jen díky pohřbu.

Týden na to jsem si volala s rodiči a pověděli mi, že náš soused zemřel a ve středu v 10.15 bude mít kremaci. Mamka přemýšlela, že by také přišla před vyučováním (začíná ve 12 hodin). Stihla by to, protože kremace zabere nejvýše 20 minut.

Vidíte tu rozdílnou kulturu? A pokud máte chuť začít srovnávat či posuzovat, uvědomte si, kdo jste a jestli vám to přísluší. Nad mnoha věcmi tady kroutím hlavou, že je nechápu. Ale kde je pravda, to nevím.

 

Menu