Čas plyne rychleji než horská řeka

Perné začátky se španělštinou

… Zítra bude přesně 7 měsíců, co jsem poprvé přijela do Ekvádoru. Teď zpětně mohu zhodnotit, že téměř s nulovou španělštinou, neb základy mi opravdu stačily jen na nejzákladnější dohodu typu „máš hlad?“ a podobně. Teprve zhruba před měsícem jsem se dočkala prvních komplimentů ohledně mé španělštiny (od té doby jich ovšem poslouchám stále víc a víc), lidé se mě nevěřícně ptají, jak dlouho jsem v Ekvádoru, jestli už jsem někdy předtím navštívila latinskou Ameriku, nebo jestli jsem se španělštinu naučila na univerzitě. Začátky byly ale opravdu perné, mnohokrát se mi stalo, že se celá komunita někam rozutekla a já jediná zůstala stát na místě a vůbec nechápala, co se děje. I mým kolegům trvalo, než se postupně naučili komunikovat trochu trpělivěji, opakovat, a také vysvětlovat některé věci, které jsou pro ně třeba úplně samozřejmé, ale pro mě je to něco nového.

Herecký výkon který odstartoval kariéru učitelky angličitny

Když jsem tu byla asi dva týdny, přijela nám návštěva divadelního spolku z Guayaquilu. Jezdili jsme s nimi navštěvovat domorodé komunity, kde jsme hráli pro děti divadlo, dokonce i s mou chabou španělštinou jsem zvládla větu „Jsem nemocná“ a můj herecký výkon je v komunitě doteď legendou (opět jsem asi po mamince). Také jsme hráli různé hry, tam už jsem se ale při organizaci moc nechytala. Naštěstí jedna slečna z divadelního spolku uměla trochu anglicky, a tak jsme se spolu dorozumívali špangliš a dost se u toho nasmály. Když mě zaslechl ředitel školy v Pimbalu, po skončení programu pro děti za námi přišel a chvíli nás pozoroval s potutelným úsměvem. Nakonec vyslovil větu, které jsem rozuměla dokonce i já: „Ona mluví anglicky…“ odmlčel se. „Nám chybí profesoři angličtiny, nemůžeme nikoho sehnat.“ A tak se stalo, že mě padre Jorge po krátkém rozhovoru upsal, že každý pátek budu jezdit do školy v Pimbalu a dávat tam hodiny angličtiny. Jelikož jsem dalším organizačním záležitostem v té době ještě nerozuměla, spoléhala jsem se na to, že mi s tím ostatním pomůžou. O pár dní později, 26. října (tedy 20 dní po mém příjezdu do Simiatugu!), mě čekalo mé první učitelské dobrodružství.

Máš na to tři minuty …

Stalo se to zrovna v průběhu ranní modlitby – někdo zazvonil na komunitní zvonek. Jeden z dobrovolníků, který byl v té době pověřen funkcí koordinátor, se běžel podívat, co se děje. Po chvíli se vrátil a pokračovali jsme v modlitbě. Teprve po skončení zničehonic řekl: „Eliško, už na tebe dole čeká auto.“ Chvíli mi trvalo, než jsem mu porozuměla. „Cože?!!!“ „No, už na tebe čekají,“ kouknul na hodinky. „Za 3 minuty jedou…“ V panice jsem běžela pro batoh, strčila do něj láhev s převařenou vodou a toaletní papír a padre Jorge mi do ruky rychle vrazil igelitku s nějakým ovocem. „A kde na mě čekají?“ zeptala jsem se mezi dveřmi. „Támhle dole,“ mávnul na mě spoludobrovolník neurčitě rukou. No, děkuji pěkně. Šla jsem tedy dolů a tam jsem na rohu zahlédla auto nacpané lidmi… mhouřila jsem oči a nakonec jsem v řidiči matně rozpoznala známou tvář – snad to je ten ředitel, přeci jen jsem ho předtím viděla jen jednou ve změti spousty dalších cizích tváří. Všichni mě ale vřele zdravili a vítali a udělili mi privilegované místo na předním sedadle, tedy přesněji půlku místa, tak jsem doufala, že jsem na správném místě. Tady opravdu kapacitu auta využívají do posledního milimetru – vepředu jsme seděli s řidičem tři, vzadu dokonce 5 dospělých lidí, namačkaných jako sardinky. Když se nám podařilo zavřít dveře, auto se trochu neochotně dalo do pohybu… cestou jsme ještě zastavovali a nabírali lidi, co si sedali vzadu na korbu, to je tu asi nejčastější způsob cestování. Nerozuměla jsem ani slovo a cesta trvala asi třičtvrtě hodiny, běhemž které jsem ztratila cit v obou půlkách zadku a v jedné celé noze. Když jsme se blížili k danému místu, poznala jsem ho podle toho, že se cesta hemžila spoustou dětí, které na nás křičely, ať jim zastavíme (bohužel už ale nebylo, kam je usadit). Pak jsme konečně dorazili na místo a k mému úděsu všichni začali vytahovat mince a platit řidiči… „Ehm… nemám peníze,“ vymáčkla jsem ze sebe omluvně. Pan ředitel se naštěstí jen zasmál a řekl, že já platit nemusím, že jsou moc vděční, že tam jsem.

 

První “učitelský” den plný překvapení

S lehkým pocitem trapnosti jsem vystoupila z auta a to už mě všichni zvali do „sborovny“, totiž malé, studené a zaprášené místnosti s jedním počítačem a plné plastových zahradních židliček. S vděčností jsem si sedla v koutku a doufala, že na mě nikdo moc nebude mluvit, anebo že se alespoň pokusí mluvit trochu pomaleji. Místnost se postupně zaplnila, až nás bylo asi 12, všichni vypadali na místní, jak vzhledově, tak podle horského domorodého přízvuku, kterému jsem nerozuměla ani ťuk. Nakonec měl ředitel úvodní slovo, kde mě přivítal a snažil se zjistit mé jméno, které pro ně bylo ovšem nevyslovitelné. Nakonec jsem mu ho napsala na kousek papírku, který nalepil na okno, aby si ho zapamatoval. Pak začali všichni divoce organizovat, a já se v tom úplně ztratila. Všichni učitelé postupně začali odcházet a já furt nevěděla, co dělat. Nakonec si mě ředitel všiml a něco mi řekl. Já samozřejmě nerozuměla. Nakonec se mu podařilo vysvětlit mi, že budu učit čtyři třídy – od místního „octavo“ (alá osmá třída) až do ”primero bachillerato” (první ročník střední školy, tady to mají od pěti let do osmnácti vše v rámci jedné školy). Souhlasila jsem, nezdálo se mi, že něco jiného by mělo smysl. Pak zmizel z místnosti. Po chvíli nakoukl zpátky a já pochopila, že mám sejít dolů na hřiště, že se tam něco bude dít. Podle množství dětí to vypadalo, že se tam setkává celá škola. Po chvíli mě profesor k mnou úděsu přede všemi představil, naštěstí ale nechtěl, abych dětem něco řekla. Všichni po mě zvědavě koukali, starší stydlivě uhýbali očima, ale malé děti se na mě vesele culily a zdravily mě. Nakonec ředitel všem řekl, ať se rozejdou do tříd. A pak, než jsem se stihla vzpamatovat, ukázal na dveře jedné z budov. „Začínáš tady,“ řekl a strčil mě dovnitř.

Vyčerpaná, ale šťastná

Co vám budu povídat, začátek byla jedna velká panika, kdy na mě zíralo 30 velkých černých očí plných očekávání a já si polovinu hodiny nebyla ani trochu jistá, jestli mi rozumí alespoň každé páté slovo. Nakonec to ale vypadalo, že ano, protože hry na seznámení se zúčastnili všichni, byť něktěří trochu s ostychem. Stihla jsem jen setřít pot z čela a zhluboka se nadechnout a přišla další třída a pak další, vše bez přestávky. Po třech hodinách přišla chvíle pauzy… než jsem se ale nadála, zavolala na mě jedna profesorka: „Můžeš jít sem, tihle jsou teď volní.“ A tak jsem odučila a přežila všechny čtyři. A než jsem pořádně stihla začít panikařit, jak se dostanu domů, když mi profesoři řekli, že nazpátek je žádné auto nepoveze, zničehonic se objevilo auto a v něm padre Jorge. Zhroutila jsem se na krásně prázdnou přední sedačku celá vyčerpaná, ale šťastná, že jsem to zvládla.

Z učitelky angličtiny opravdovou kamarádkou

A jak jsem na tom teď? O mojí angličtině se postupně dozvědělo víc a víc škol, takže už učím opravdu každý všední den, který můžu. Dvakrát týdně jezdím učit do vzdálených domorodých komunit a vracím se pěšky a dvakrát týdně učím (dokonce 6 tříd) v místní škole přímo v Simiatugu. Tento týden jsem dokonce musela žádost z jedné komunity odmítnout, protože už nebylo kdy a jak bych tam mohla dojíždět. S postupným zlepšením se v jazyce a lepším poznáním a pochopením místní kultury opadl i strach a nejistota a učení si užívám, i když je někdy náročné. Děti na mě reagují čím dál tím lépe a chtějí se mnou trávit i volný čas, takže je mohu zvát na naši čtvrteční oratoř, kdy s nimi mám různé výtvarné aktivity nebo kurzy pečení. I mně přirůstají čím dál tím víc k srdci a postupně si uvědomuji, že čas se začíná krátit. Plýtvat jím ale nehodlám. Na dobu, kdy skončí školní rok a začnou prázdniny, už začínám vymýšlet letní projekty. Třídy jsou náročné hlavně v tom, že většina dětí neumí ani dobře španělsky, úroveň vzdělání je nízká, profesoři využívají každou příležitost proto, aby mohli mít volno a spousta děti zameškává hodiny pro práci na poli či péči o hospodářská zvířata. Ve čtvrté, páté třídě neumí moc dobře číst ani psát, takže ústní forma angličtiny je pro ně s dobrým přístupem po hodinách dřiny zapamatovatelná, ale psaná forma se občas zdá nedosažitelná… ale pomalu, pomalinku, s velkou trpělivostí a snahou podporovat jejich motivaci, se výsledky malinko zlepšují. O tom, proč je pro ně toto tak obtížné a jak bych to chtěla zlepšit, vám napíšu zase příště.

Láska je tou nejlepší motivací

A jak překonávám ztrátu své motivace, když opravuji písemky? Vzpomenu si, jak se na mě děti pokaždé nadšeně vrhají, když přijdu do třídy, jak mě nechtějí nechat odejít, když hodina končí, a obklopí mě do jednoho velkého skupinového objetí a prosí mě, ať je učím ještě chvilku, nebo mě přemlouvají, ať v Simiatugu zůstanu už napořád. Potom na nich vidím, jak se snaží, jak je hodiny baví a pak se mnou zpívají anglické písničky i o přestávkách.

Motivace je pro mě tedy jejich láska a veliká radost z mé přítomnosti. A nejen jejich, ale i moje.

Tou nejlepší motivací k učení se totiž není strach ani trest. Tou nejlepší motivací je láska, se kterou jde ruku v ruce zdravý a přirozený respekt.

Eliška Obermajerová

 

Menu