Český chleba do všech skotských domácností

Dubnové dny po prázdninách byly naplněny do posledního puntíku. Pracovně jsme se pohybovaly v st. Paul’s high school, kde jsme nejprve měli programy se všemi druháky a následně i se všemi třeťáky, kteří jako první vyzkoušeli novou karetní hru, na které jsme už začaly pracovat asi před dvěma měsíci. Premiéra proběhla úspěšně. Na konci dubna se na základně URSpace vyskytovalo dokonce pět Čechů – navštívit mě a procestovat Skotsko přijela čtyřčlenná výprava složená z Helči a dalších bývalých dobrovolníků. Při konzumaci dovezeného českého chleba se celá komunita rozplývala nad jeho lahodností.

Poslední dopis jsem ukončila s tím, že vám příště napíši, jaké dobrodružství mě potkalo při cestování na prázdniny do ČR a zpět. Tak tedy ve stručnosti. Když jsem odjížděla na začátku dubna na prázdniny domů, moje letadlo letělo večer z letiště u Edinburghu do Vídně. V den odletu jsem zjistila, že některé vlaky z naší městské části do centra, odkud mi pak odjížděl autobus na letiště, jsou kvůli výluce zrušené, a tak jsem trnula, jestli ten, kterým jsem chtěla jet, vůbec pojede. Měla jsem štěstí, jel. Překvapila mě poměrně drahá jízdenka na autobus na letiště, ale co se dá dělat. Na letišti jsem byla v dostatečném předstihu, kontroly šly hladce, takže jsem pak už jen čekala. Nutno říci, že čekání na letišti tedy nepatří mezi moje záliby, ale je potřeba to vydržet. Čekání se docela protáhlo. Letadlo totiž mělo zpoždění, a to delší, než bylo původně hlášeno na informačních tabulích. Podařilo se odletět, ale bylo mi jasné, že by to musel být zázrak, abych z Vídně stihla autobus, kterým jsem plánovala jet. Po přistání a projití všech kontrol jsem doběhla na zastávku asi o 5 minut později – a autobus už tam samozřejmě nebyl (ještě předtím jsme se já i táta snažili volat na dispečink, zda by nebylo možné chvíli počkat, ale zřejmě to nešlo). Trochu zklamaná a unavená jsem se snažila v nočních hodinách vyřešit, jak se přesunout do Brna. Ukázalo se, že asi 20 minut po půlnoci pojede minibus do Brna, ale že je vyprodaný. Šla jsem se ale v onom čase zkusit zeptat, jestli náhodou jim někdo nevypadl. Minibus byl opravdu vyprodaný, ale protože v době odjezdu nakonec nedorazili asi 4 pasažéři, mohla jsem já i jeden další pár, který řešil stejný problém, do Brna odjet. Můj obětavý tatínek pro mě kolem druhé v noci přijel do Brna a já kolem třetí uléhala do své postele doma s vděčností, že jsem konečně doma. Další dobrodružství na mě čekalo při odletu zpět do Skotska, protože celou naši rodinu přepadl nějaký střevní bacil a bylo nám zle. Odjížděla jsem a doma jsem nechávala lazaret. Měla jsem obavy, jak to asi bude v letadle, ale přes den se mi udělalo už líp, takže když jsem měla odpoledne na velikonoční pondělí odlétat, šlo to zvládnout. Bohužel i scénář předchozího letu se opakoval. Zpoždění dvě hodiny. Takže nastalo čekání. Přemýšlím nad tím, že mi ty přílety a odlety moc nejdou a jaké ponaučení si z toho mám odnést. Trpělivost? Naučit se zvládat nečekané situace? Důvěřovat v dobrý konec? Možná všechno dohromady… Kolem deváté večerní jsem dorazila zpět na URSpace základnu a přivítala se se sestrami. Zjistila jsem, že jedna z dobrovolnic je v izolaci kvůli covidu a tudíž budu spát v jiném pokoji, abychom se vyhnuly společnému kontaktu například ve sdílené koupelně a zabránily šíření toho prevíta. No a protože jsme hned v úterý ráno začínaly ve škole s programem, bylo potřeba jít spát a nabrat síly. Rovnýma nohama jsme naskočily do práce v nám známém prostředí střední školy st. Paul’s se studenty druhých ročníků. Velkým štěstím bylo, že jsme dělali programy, které už jsme společně realizovali v jiných školách, takže to pro nás bylo organizačně jednodušší. Následující týden jsme však začali na stejné škole s úplně novými programy pro třetí ročníky, které byly zaměřené na životní hodnoty, rozhodování a rozpoznání toho, co je pro nás důležité. Pro tyto programy jsme už asi 2 měsíce dopředu začaly pracovat na nové karetní hře. Nechaly jsme se inspirovat karetní hrou, kterou jsme společně jako tým hráli a napadlo nás, že by bylo super si ji přetvořit tak, abychom ji mohli používat na programech. Nejprve jsme musely najít správné obrázky, pak jsme ladily barvy, později tiskly, laminovaly a stříhaly. Potřebovaly jsme ji mít v 10 provedeních, aby bylo možné ji se 40 studenty hrát po menších skupinkách. Jen tak pro představu to znamená, že jsme nastříhaly asi 600 kruhových karet. Ale stálo to za to. Během dubna jsme bohužel také byly na pohřbu jednomu knězi. Párkrát jsme se společně potkali a sestry ho znaly velmi dobře, protože v době předcovidové chodil do domu sloužit mše. Zemřel náhle a byla to smutná událost. Vlastně jsem si uvědomila, že by mě ani ve snu nenapadlo, že se během své dobrovolné služby zúčastním pohřbu člověka, kterého jsem tady ve Skotsku poznala. Mají tu trochu jiné tradice, a tak jsme se kupříkladu v předvečer pohřbu zúčastnily adorace, při které už byla rakev v kostele a zůstávala v něm až do dalšího dne, kdy proběhla zádušní mše a převezení rakve na hřbitov.
Otevřené dveře i srdce
Další novinkou po prázdninách bylo, že se sestry po domluvě s námi rozhodly, že poskytnou dva volné pokoje v domě jedné ukrajinské rodině, která by se ráda přesunula se třemi dětmi do bezpečí. V domě tedy nastaly přesuny. Nyní se čeká, až se té rodině, která se přesunula do Polska, podaří vyřídit potřebné papíry, aby mohli do Skotska přicestovat. Snad už to nebude dlouho trvat a budou ve větším bezpečí společně s námi přebývat v našem domě. Jedno páteční odpoledne po náročném dni ve škole nás sestry vzaly do přímořského městečka Troon. Bylo sice větrno, zato ale nádherně slunečno a pohled na krásně modré moře opět naplnil moje srdce úžasem nad přírodou a stvořením. Byl to krásný odpočinek. V druhé půlce posledního dubnového týdne k nám do Skotska dorazila čtyřčlenná česká výprava složená z Helči (koordinátorka salesiánských dobrovolníků) a dalších bývalých dobrovolníků. Většinu času strávili společně na cestách zejména na severu Skotska, ale v sobotu jsme se potkali v centru Glasgow, navštívili jsme katedrálu, zašli jsme na kafe a následně na mši sv. U společné večeře na základně URSpace jsme povídali o všem možném. Sdílela jsem své zážitky ze služby a byla to příležitost, aby se setkali i se sestrou Bernie. Moc milé setkání po všech stránkách a já měla radost, že jsem je tady mohla alespoň jeden den a noc pohostit. Velkou radost mi udělal český chleba, který mi jako pozornost dovezli. Když jsme ho společně v komunitě konzumovali, všichni se rozplývali nad jeho lahodnou chutí. Hodně nám Čechům záviděli, že takový tradiční kmínový chléb je u nás běžným pečivem. Zde se totiž za běžný chléb považuje chléb toustový. Ale ten náš je prostě chuťově nejlepší. Pro mě teda určitě. Milí dobrodinci, moc vám děkuji za podporu a za to, že na mě myslíte. I já na vás nepřestávám myslet. Užívejte si krásné jarní květnové dny a buďte zdraví!
Menu