Tento článek jsem se rozhodla věnovat popisu prožívání našich Velikonoc na PNG, takže okénka se budou tak nějak točit kolem Velikonoc a nečekaných perliček.

Informace na úvod – jelikož jsme se Sovi takové svéhlavé panenky, již od začátku jedeme obousměrnou inkulturaci a řekla bych, že to nikomu nevadí, ba naopak. Samozřejmě tak činíme při vší úctě a respektu k PNG kultuře. Jen na doporučované tříměsíční obhlížení kultury není čas, mám takový pocit. Aneb není čas ztrácet čas.

OKÉNKO KVĚTNÉ NEDĚLE

Nechápu, jak se to stalo, ale přišel konec doby postní, doby velkého očekávání a my stojíme na pláži před kostelem a máváme palmami, žádnými “kočičkami”. Takže se cítím o něco více vtažena do tohoto velikonočního příběhu a lépe se mi představuje, jak to asi před těmi dvěma tisíci lety bylo.

Večer jedeme na oslavu do vedlejší komunity, urostlý hnědý muž z prvního článku má narozeniny a také je zahájení jednoho velkého salesiánského setkání. Čeká nás tedy velká salesiánská garden party. K této příležitosti jsem se rozhodla udělat Pivní dort podle Ládi Hrušky, ale neodhadla jsem čas tuhnutí, takže přišly na pomoc špejle. Ani ty však moc nepomohly, zejména v průběhu jízdy naším minibusem.

OKÉNKO ZELENÉHO ČTVRTKU

Zelený čtvrtek probíhal obdobně jak v ČR. Na večerní obřady jsme se Sovou jely do Sabamy. Sabama je velmi chudá městská část, jejíž zdejší farnost mají naši kněží na starosti. Tady jsou mše zásadně v pidginu. Na začátku jsme byly se Sovou vybrány za “apoštoly” na umývání nohou. Naštěstí jsme si je před odjezdem umyly, takže otec Pedro nemusel moc trpět. Každopádně holky bílý nepochopily, že tady se umývá jen jedna noha, tak jsme si nechaly umýt pěkně obě.

Před večeří jsme si řekly, že to vlastně není fér. Naši kněží umývají nohy farníkům, ale jim je nikdo neumyje. Takže jsme si vzaly voňavé mýdlo a umyly nohy otci Pedrovi, Ambrosovi a bratru Thomasovi. Když to viděl otec Angelo, zděšeně řekl: “Mamma mia!” a utekl. Bratr Thomas podotkl, že takto čistý nohy nikdy neměl. Na večeři jsme se Sovou uvařily špenát s vajíčkem a za pomocí zeleného barviva vytvořily zelené pivo.

OKÉNKO ČERVENÉHO PONDĚLÍ

Na Červené pondělí jsme jeli na dlouho plánovaný výlet k moři. Vzali jsme s sebou i kluky aspiranty (kluci připravující se na to stát se bratrem salesiánem a později případně i knězem) z vedlejší komunity. Po tak půlhodinovém bloudění a vzájemném hledání a shledání se se všemi auty jsme dorazili na příjezdovou cestu vedoucí k pláží, během které nás asi čtyřikrát zastavili rádoby oficiální výběrčí poplatků 5 kina (PGK). Dopředu jsme naše kluky (Bosco boys) upozornily, že nás musí vymrskat, abychom neuschly. Bratr Thomas to vzal velmi vážně a zjišťoval, jaký že nástroj k tomu musí použít. Tak jsme mu ukázaly na fotce pravou nefalšovanou českou mrskačku a…no…podobu posuďte sami…ale snaha se cení. Nesmělo samozřejmě chybět zvolání “Hody, hody, doprovody”, ke kterému si kluci dodávali další slova dle libosti, ať už v angličtině nebo v pidginu. Nechyběla výslužka v podobě velikonočních vajíček a sušenek.

Na pláži jsme společně hráli hry na souši i ve vodě. Těšila jsem se na pořádnou “šnorchlovačku”, ale kromě dvou hvězdic a mnoha odpadků jsem nic nenašla, nevadí. Dokonce jsme na to pořídili šnorchl a brýle, avšak pro věkovou kategorii 3+, nic lepšího jsme tu nenašli. Já jsem s tím neměla problém, jen ostatní měli srandu, že vypadám jak po botoxu. Zkrátka Červené pondělí jako malované, jen to mělo jeden háček – hrozně jsme se se Sovi spálily. Já teda nepoužila opalovák, protože jsem měla spoustu práce s potápěním a plaváním. Sovi ho použila, ale stejně jí to nepomohlo. Tak jsme se pak chladily mraženou zeleninou a náš obličej měnil v průběhu celého týdne barvu i konzistenci, počínaje křiklavě červenou, přes žluto zelenohnědou (jeden velkej mokvající strup) po černou, a nakonec, po sloupání, zářivě bílou.

UPŘÍMNÉ OKÉNKO

Na začátku mé dobrovolnické mis(i)e jsem slíbila, že budu život tady líčit upřímně. Tak abyste si nemysleli, že se tu jen bavím a všechno jde na pohodu. Občas zažívám (zažíváme) dost perné chvilky.

No a teď teda k tomu pátku… To si tu tak pěkně spokojeně dva měsíce žiju. Ano, na tento den připadalo naše dvouměsíční výročí pobytu na PNG (velmi rádi slavíme, co se dá). Pravda, poslední týden jsem se necítila úplně fresh, ale říkala jsem si, že je to únavou. Začínají nám prázdniny a budou Velikonoce, tak si odpočinu a budu fit. Ve čtvrtek večer mě nějak rozbolelo břicho, v noci jsem si na to musela vzít nějaké kouzelné pilulky. Ráno jsem svoje tělo horko těžko přemlouvala vstát za přítomnosti nevolnosti blížící se omdlévání. V průběhu dne jsem jen ležela a snažila se sama sebe přesvědčit, že to není tak zlý. Absolvovala jsem pár neúspěšných pokusů zúčastnit se společných pátečních modliteb, obřadů a jídel, avšak většinou neúspěšně. Při večeři komunita o mně beze mě rozhodla, že pojedeme do nemocnice.

Takže jsme se já, Sova a otec Pedro nalodili do auta a jeli směr papuánská nemocnice. Až na místě mi došlo, že jsem si s sebou vlastně nevzala žádnou průkazku alá doklad totožnosti apod. Zanedlouho se však ukázalo, že to ani není potřeba, nikdo po mně nic nechtěl. Ve stanu před nemocnicí jsem jen do papírku vyplnila, co jsem zač (neostýchala jsem se napsat svoje příjmení v celé nádheře s čárkou a kroužkem, když se tak jmenuji, přeceee), odkud jsem přišla, co mi je. Změřili mi tlak a zvážili mě na váze, kterou už jsem někde v muzeu viděla. V nemocnici mě zavolali k okénku s již natisknutými informacemi o mně, abych je zkontrolovala. Zastavuji se hned u první informace. Říkám: “Já se nejmenuji Anna Barts.” Přidává se Pedro a říká: “Jo, ona se jmenuje Anna Farts” (v překladu “Anna Prdí”). Haha, bavte se na účet nemocného. Ale jo, uznávám, je to vtipný. Smála bych se víc, kdyby ten smích tak nebolel

Pak přichází série vyšetření – taková ta základní prohlídka, odběr krve, ultrazvuk a moč. Po ultrazvuku se mě otec Pedro ptá, jestli tam našli miminko. Odpovídám, že nic neříkali, takže asi ne, ale vlastně bych se ani nedivila, kdybych počala z Ducha svatého po vzoru Panny Marie, když se furt tak modlíme… Konečný verdikt zněl – játra mám krásné (což mě překvapilo i potěšilo zároveň), žlučník jakbysmet, akorát v ledvinách je několik nesympatických kamenů. Pan doktor řekl, že mám držet dietu (to se mě trochu dotklo, ale snažila jsem se to nebrat osobně), kameny za pomoci léků rozpustit a vyčůrat a za měsíc na kontrolu.

Já jsem si pár dní potom ještě trochu zafňukala bolestí, která byla naštěstí jen nárazová, ne permanentní, a zanedlouho se cítila zdravá jako rybička. Takže myslím, že mise splněna. Pevně doufám, že to tak zůstane. Každopádně když na mě budete myslet a občas hodíte nějakou tu modlitbičku, určitě to nebude na škodu.

Pozn. k nemocnici: Byli jsme v takové polosoukromé nemocnici, je jich tu ve městě víc. Takže to byla poměrně rychlá a efektivní návštěva. Kdybychom šli do státní, zřejmě stojíme ve frontě ještě teď a stejně se nic nedozvíme, protože vyšetřovací nástroje a techniky jsou zde minimální. Ale o tom jindy.