Co děláme v lockdownu

Jak už název článku napovídá, Zambie se ocitla v lockdownu. Čísla covid pozitivních lidí tady totiž začal astronomicky stoupat a vláda se rozhodla po několika denním váhání jednat. Před více jak čtrnácti dny se tak uzavřely všechny školy, bohoslužby se omezily na nejnutnější minimum (což v této křesťanské zemi znamená dvě bohoslužby týdně plus jedna v neděli) a zavedla se i další opatření.

Pro naše centrum a školu to znamenalo ukončení všech aktivit včetně sobotních programů pro děti z ulice a oratoří. S Jendou jsme se tak ocitli ve stejné situaci jako po našem příjezdu v lednu – tím že najednou všechna činnosti s dětmi i mládeží odpadla, museli jsme si začít hledat práci jinde.

Jenda se rozhodl využít lockdownový čas po svém a hned druhý den po jeho vyhlášení si nechal diagnostikovat malárii. Strávili jsme tak perné i méně perné chvíle v nemocnici. Aby pro něj ale tahle nemoc nebyla velkou neznámou, otestovala jsem ji asi týden před ním. V nemocnici nás tak už pomalu začali považovat za personál, protože jsme tam občas trávili skoro víc času než doma. Tentokrát vás ušetřím všech zdravotnických lamentací nad standarty péče a tento odstavec ukončím ujištěním, že jsme oba v naprostém pořádku a žádní komáři už si na nás nepřijdou!

Ilustrační obrázek, Jenda nemá tak cool fotku

Zatímco můj drahý choť hlídal náš palác, já se snažila být v centru užitečná, a tak jsem se nechala zlanařit na mytí oken. Já a okna spolu máme velice komplikovanou historii a mám pocit, že se mi ty prohnaný průhledný destičky chtěly vždycky mstít, protože prostě nikdy nebyly čirý a beze šmouh ať jsem drhla sebelíp. Každopádně prosklená kaple nás měla z těchto vzájemných antipatií vyvést a na konci mělo být objímání a vzájemné plácání po zádech. Kapli jsem myla a leštila tři perná dopoledne a musím říct, že pokud jsou okna stvořena ke koukání skrz, svoji roli v naší kapli mohou znova plnit. Teď už mi zbývají jen všechna okna ve škole (což jsou nějaký 4 bloky po pěti třídách)… Ufff…

Pohled z čerstvě umytého okna z kaple

Abych ale uplatnila i své nadání pro datlování do klávesnice, začala jsem ve škole utvářet databázi žáků, protože všechny informace jsou jen v papírové podobě nebo v různých náhodných seznamech. Opisování informací sice není žádná úžasná činnost, je ale velmi poučná. Například jsem zjistila, že nejčastějším povoláním rodičů našich žáků je horník, učitel, strážník nebo prodavač na trhu.

Další činností, kterou jsme se rozhodli podniknout byla návštěva tržiště a místní švadleny. V Chingole je několik tržnic, my jsme ale zamířili na jednu z největších, protože nám bylo doporučeno, že se tam dají nejlépe pořídit látky. Poprvé jsme tam byli se dvěma polskýma dobrovolnicemi, které tu byly na návštěvě a coby skupina čtyř bělochů jsme byli asi tak neviditelní jako Godzilla v New Yorku. V praxi to znamenalo, že na nás všichni pokřikovali a chtěli peníze, protože jsme přece „ti bohatí bílí“. Když jsme tam teda byli jen ve dvou, bylo to mnohem klidnější a pokřikování se zmírnilo na únosnou míru.

Ke švadleně jsme se nechali zavést jedním aspirantů, který je místní a zprostředkovaně přes svoji mámu měl s touto konkrétní paní dobrou zkušenost. Paní švadlena sídlí asi půlhodiny pěšky od našeho centra v budově silně připomínající autobusovou zastávku. Dámu tak ve věku našich babiček jsme zastihli právě když na svém stařičkém šlapacím stroji šila šaty s motivem kýčovité panenky Marie. Náš průvodce nás uvedl dovnitř a zůstal postávat venku. Bála jsem se, že paní nebude umět anglicky, ale naštěstí jsem se mýlila. I když jsem se asi ve všem nepochopili tak jak by to bylo možné v jejím rodném jazyce, základní věci jsme si vysvětlili a my se tak můžeme těšit na pravé africké oblečení ze kterého můžeme mít o to větší radost, když víme, že jsme této příjemné stařence mohli dát práci.

V Zambii teď máme suché studené období, což v překladu znamená, že pořád někde něco hoří.. Třeba u domu, nebo v centru města.. A nikdo to neřeší protože to prý zhasne samo… tak asi tak.

V lockdownu taky slavíme. Jenda totiž ve čtvrtek zase o rok zestárnul. Oslavy narozenin jsou v centru velice oblíbené. Pokaždé je totiž dort, proslov (aspoň jeden, proslovy jsou tu strááášně populární) a hlasité zpívání, což jsou pro aspiranty všechno věci za odměnu. Protože každá oslava probíhá skoro stejně, postupně jsme se zvládli naučit skoro všechny narozeninové písně, takže můžeme halekat s nimi. Zakrojení dortu je hlavní událost večera. Zakrojuje vždy oslavenec spolu se šéfem střediska a popřípadě s významnými hosty, pokud v centru nějací jsou. Jenda tak zakrojoval spolu s dalšími třemi lidmi. Dalším krokem je pak krmení dortem, kdy publikum nejvíce ocení, když je krmená osoba poznamenána krémem po celém obličeji nebo aspoň puse. Nechybí tedy ani proslov o tom, jak máme oslavence rádi, který je pronesen nějakou důležitou osobou. Oslavenec poté pronese svůj proslov o tom jak je rád součástí této komunity. Večer končí konzumací dortu a mytím nádobí.

Kolik je oslavenci? Aneb dort se dá upéct i v Africe

 

Nejtužší lockdown by měl alespoň částečně končit příští čtvrtek, kdy otevřou základní a střední školy. Bohužel čísla jsou stále stejná a vzhledem k testovacím kapacitám a kapacitám nemocnic naprosto neodpovídají realitě. Státní nemocnice byly přehlcené pacienty už první den lockdownu a žádaly soukromé nemocnice o pomoc. Já, coby školní zdravotník, jsem poslední den školy ošetřovala pětadvacet dětí s příznaky, po té, co jsem ve dvou týdnech před tím, poslala domů každý den aspoň 8 studentů s příznaky a to při realitě, že spousta dětí už zůsatala nemocná doma. Situace v zemi je velmi vážná i proto, že zde moc není prostor pro léčbu (kvůli vybavení a kapacitě nemocnic), lidé opatření dodržují jen částečně a očkování tu moc lidí nevěří, takže se do něj moc nikdo nehrne. Zároveň opatření nejsou oproti předchozím vlnám zas až tak přísná (zlí jazykové tvrdí, že je to kvůli blížícím se volbám). Lidé tu tak velice často umírají (spekulace o tom, jestli na covid nebo s covidem ponechám stranou – život je prostě život). Naštěstí tlak okolí na dodržování opatření se začíná stupňovat spolu s tím, jak si lidé začínají uvědomovat vážnost situace. A teplá sezóna se blíží, tak všichni věříme, že bude brzo zase líp.

V bembě neexistuje “r” takže “KOLONAVAILASI” je Covid..

 

I vy, drazí čtenáři se nám opatrujte a vězte že na vás myslíme! Do našeho předpokládaného návratu zbývá neuvěřitelných 37 dnů, takže věřím, že se s vámi budeme moci za chvíli shledat osobně!

Menu