Moje zkušenost s ekvádorskými úřady
Dalo by se říci, že první dojem byl velmi pozitivní – všichni velmi přátelští, milí, skoro až rodinní, kamkoliv sem vešla, měla jsem téměř pocit, že sedím na návštěvě u známého v obýváku. Nicméně mé nadšení z pozitivního přístupu se postupně proměnilo ve frustraci – to když nás už asi po páté poslali z jednoho místa na druhé, že oni dokumenty, co potřebuji, nevydávají. Když jsme zrovna bloumali na tom nejméně nepravděpodobném místě, zabloudili jsme až do kanceláře jedné paní, u které to snad opravdu bylo přímo u ní v obýváku. Hurá, konečně si odškrtneme alespoň jeden dokument, co potřebuji ke získání víza. Po mnoha dlouhých a velmi dotěrných otázkách jsem byla poslaná s papírem na další úřad pro potvrzení… pak se mám vrátit. Následovala další spoušť otázek, kterým jsem stěží rozuměla, a pak konečně za cenu asi pěti dolarů mi byl dokument vydán. Zatímco si ho spokojeně odnáším a plánuji se vydat na lov dalšího kousku, najednou ale nevěřícně koukám na vyplněné údaje: národnost – ekvádorská?? Ano! Že by moje španělština byla po měsíci v Ekvádoru na tak dobré úrovni? Jak se paní mohlo povést něco takového, když celou dobu držela v ruce můj pas, to nepochopím. Ovšem tím to ještě nekončí. Sice se mi podařilo dokumenty vyreklamovat a získat nové, tentokrát už se správnými údaji, ale jen pro to, abych týden na to v Quitu zjistila, že mi byl vydán úplně jiný dokument, než co jsem po paní chtěla. A pozor, moje španělština za to nemohla – se zařizováním mi pomáhal někdo z místních. V Quitu byly úřady o dost nudnější, nicméně mám aspoň konečně vše, co potřebuji k vyřízení víza. Teď už zbývá jen čekat. Prosím držte mi palce, ať je to s vízem o chlup úspěšnější, než s vyřizováním dokladů v Guarandě. Tak snad mě nevrátí!
Život tu není jako v pohádce
Tento týden jsem opět navštívila hlavní město Quito, kvůli dokumentům potřebným pro vyřízení víza. Šest týdnů od mého příjezdu do Ekvádoru uběhlo jako voda a sotva jsem měla čas uvědomit si, co vše se za tu dobu stihlo změnit. Teprve když se zastavuji v Quitu a srovnávám své dojmy se svou první návštěvou, uvědomuji si, čemu všemu už najednou rozumím, jak už mi věci, předtím tak zvláštní a cizí, najednou připadají docela normální. Už nemám nejmenší strach sednout si ke společnému jídlu k jednomu stolu se stařičkými kněžími a dokonce se s nimi tentokrát mohu dát do řeči, protože rozumím všemu, na co se mě ptají. Úplně poprvé za můj pobyt v Ekvádoru někdo obdivuje mou španělštinu a také to, jak se za tak krátkou dobu zlepšila. Po úspěšném vyřízení všech dokumentů a ještě úspěšnějším onemocnění střevní chřipkou mě vyzvedává padre Jorge Molina, ředitel naší komunity v Simiatugu, který měl v Quitu salesiánské setkání, a vydáváme se na skoro čtyřhodinovou cestu domů. Jen těžko se můžu ubránit pocitům dejavu. Když mě tu před časem poprvé vyzvedl, nevyspanou, vyčerpanou z cestování, zmatenou z okolní španělštiny a všech změn, byl to první okamžik v Ekvádoru, kdy jsem se najednou cítila dobře, že všechno bude v pořádku. Jakoby najednou vše zapadlo a já věděla, že jedu na správné místo. Byl vůbec první člověk, kdo se pokusil komunikovat trochu jednoduššeji a pomaleji, abych mu rozuměla. Vyprávěl mi o tom, jak kdysi také pracoval v Quitu, ale raději skončil a odešel do Simiatugu, místa odříznutého od světa, kde se snad zastavil čas, pracovat s místními domorodci. Prý žijí ve veliké chudobě, ale srdce mají o to větší. V Simiatugu se žije typickým vesnickým životem, lidé mají krávy, ovce, prasata, slepice, lamy… a jako v celém Ekvádoru spoustu toulavých psů. Také jsem se dozvěděla, že on sám vyrůstal v dost podobných podmínkách a jeho maminka, která celý život vařila v chýši na otevřeném ohni, má nemocné plíce. Byla jsem až překvapená, čemu všemu najednou dokážu rozumět. Vyptával se na moje důvody takhle vycestovat a s mou dosti neobratnou odpovědí se zdál spokojený. Velmi záhy jsem se zmínila o své pouti do Santiaga de Compostela a příjemné naladění v autě se ještě více utužilo. Tahle pouť je totiž Jorgeho životním snem a v momentě, kdy jsem zjistila, že jeho oblíbeným autorem není nikdo jiný než Paolo Coelho, jsem nabyla pocitu, že v celém Simiatugu budu mít minimálně jednoho přítele. V přesvědčení, že náplast je nejlepší strhnout rychle, jsem ani moc neotálela s přiznáním, že nejsem katolička, že celá má rodina i okolí je nevěřící a že mám svůj vlastní přístup k víře. Zároveň jsem ho ale ujistila, že jsem prošla poctivou přípravou, se salesiánským prostředím jsem se již setkala a učení Dona Boska mi není cizí. A hlavně, že jsem tomu všemu otevřená a respektuji to. Na to mě ale padre uklidnil slovy, že jediné, co potřebuji pro svou práci v Simiatugu, je velké a otevřené srdce, a že mé náboženské nastavení respektuje. Pak mi cestou ukazoval krajinu, sopku Cotopaxi a učil mě některá španělská slovíčka. Vyprávěl mi o svých studiích v Itálii a Dublinu a pak o všech místech Ekvádoru, která spolu s dalšími dobrovolníky navštívíme, pokud nám vyjde čas. Byl moc rád, že do komunity přijíždí nějaká žena, protože je to jinak čistě mužská komunita – pouze několik kněží a tři osmnáctiletí dobrovolníci. Ženský element tedy potřebují jako sůl, jak pro pomoc a cit v kuchyni (což jsem pochopila až po nějaké době), tak pro práci s dětmi, kteří často nemají maminku a pro práci s holkama, které už se pomalu ale jistě dostávají do puberty. Cestou jsme pak zastavili ve městě Ambato a poprvé jsem ochutnala Colada morada – tradiční horký nápoj, který se pije na dušičky po celém Ekvádoru, ale původně je právě z Ambata. Dělá se ze směsi koření a ovoce, převážně ostružin, ale také ananasu, babaca aj, je neuvěřitelně sladký a velmi lahodný. Tahle vzpomínka mě vytrhne z nostalgie do trochu trpčí nálady, protože jediné, čím je tato druhá cesta přerušovaná, jsou velmi časté záchodové pauzy. V Ambatu také zastavíme pro pečivo a já si vyprosím návštěvu lékárny. Pak už nás čeká poslední úsek cesty. A je to stejné, jako poprvé – ze začátku jedeme asi půl hodinu po zjevně nově postavené asfaltce, velmi rychle se ale vzdalujeme známkám civilizace – ubývá světlo, lidé, auta, dopravní značky… A přibývá tma, stromy, skály, které se nad námi tyčí tak strmé a vysoké, že je chvílemi vidět jen indigový proužek nebe přímo nad hlavou. Cesta je plná krkolomných zatáček, kterými padre projíždí dosti zběsilou jízdou. Tentokrát už se ale neděsím, k jeho řízení už jsem získala důvěru a vím, že jet pomaleji, nikdy se nikam nedostaneme. Silnice je místy tak úzká, že se podobá spíš cyklostezce, a když se na nás z protisměru vyřítí autobus, jen sotva se mi chce věřit, že se nejednalo o kouzelný autobus z Harryho Pottera. Jestli to nebyl on, je mi naprostou záhadou, jak jsme se mu vlastně vyhnuli. Cestou nás zastavují nějací místní, co se celí zmrzlí choulí u silnice, a když padre přibrzdí, velmi vděčně naskakují na korbu našeho auta, což je tu jeden z nejběžnějších způsobů cestování. Po asi půl hodině divoké jízdy se silnice změní v cestu, která je již uhlazená a připravená pro asfalt, ale působí dojmem, že na dostavbu již nezbyly peníze. Padre mi potvrzuje, že se jedná o silnici ve výstavbě. Uzavřená ale není, lidé ji prostě potřebují. Přejíždíme posledních několik mostů, neboť jak mi padre při prvním příjezdu sdělil, cestou do Simiatugu jich potkáme přesně 13, ač vedou všechny přes jednu řeku. Jen těžko jsem se mohla zbavit pocitu, že jedu do nějaké pohádkové země, která se ukrývá v jiné realitě, za třináctero mosty… Ten pocit se mi potvrdil, ale život tu bohužel úplně jako v pohádce není a dobro ne vždy zvítězí nad zlem. Zrovna cestou do Quita s námi jela místní paní, která vyprávěla o tom, jak se jejímu příteli ztratil syn, a že už ho asi nikdy nenajdou. Padre mi pak vyprávěl, že v Ekvádoru to bohužel není až tak neobvyklé. Simiatug je relativně bezpečný, ale ve větších městech řádí gangy a klidně se může stát, že vaše dítě někdo ukradne, aby prodal jeho orgány na černém trhu, nebo v jeho mrtvém těle mohl pašovat drogy. Potřesu hlavou, abych se zbavila znepokojivých myšlenek, a po dalších asi patnácti minutách jízdy se ocitáme na horské kamenité cestě, plné všelijakých děr a výmolů. Lesy vystřídají hladké kopce s nízkou suchou trávou, protože jsme tak vysoko, že už tu nic jiného neroste. Pak se dostaneme ještě dál do hor, kde po jedné straně cesty stoupá strmá stěna skály a na druhé padá dolů strmý sráz.
Modlím se, aby tentokrát z protisměru nic nevyjelo a když už si říkám, že horší už to být nemůže, vjedeme do tak husté mlhy, že je vidět sotva na několik metrů. Po chvíli pochopím, že tady naštěstí jen tak něco nepojede, a že se spíš budeme vyhýbat kravám, či sem tam nějaké lamě. Zatáčky jsou chvílemi tak prudké, až občas málem sjedeme ze silnice, což by znamenalo pád ze srázu. Padre naštěstí svou jízdu dost zpomalil. Vytane mi na mysl vzpomínka, když jsme poprvé přijížděli, ztraceni v mlze, že nebylo vidět ani na metr, a padre mi nadšeně vyprávěl, kde bych co mohla za dne vidět. Tak jsem mu řekla: „Nic nevidím,“ načež prudce zastavil auto, zhasnul světla a já se ocitla v nejčernější tmě, kterou jsem kdy zažila. Zlomek vteřiny jsme tak mlčky seděli a pak řekl: „Tak vidíš, neříkej, že nic.“ A auto opět nastartoval.
Štědrá chudoba
Usměju se nad vzpomínkou a okýnkem pozoruju občasné malé domečky… teď už vím jistojistě, že se nejedná o kůlny na nářadí ani o opuštěné, nedostavěné chatrče, za co jsem je na první pohled považovala. Už vím, že lidé tam skutečně bydlí, mnohdy hodiny chůze od kohokoli dalšího. Nemají podlahy, často ani tekoucí vodu, a pokud, tak rozhodně studenou. Někteří nemají ani střechu, před deštěm a zimou je chrání jen igelit. Minulý víkend jsem byla do jednoho takového domečku pozvaná a zanechalo to ve mně silný zážitek. Kontrast chudoby se štědrostí a vděčností je pro mě prostě neuvěřitelný. Domek, kde žije pohromadě několik generací, se skládal z obýváku – čtyři holé stěny z betonových kvádrů a po obvodu lavice, podlaha žádná, jen hlína. Kuchyň dosti podobná, ale plná visících sušených bylin a částí zvířat a v rohu otevřený oheň. Místnost byla tak zakouřená, že jsem v ní nevydržela ani minutu. Ještě je prý jedna místnost nahoře, kde všichni spí, tam jsem ale nebyla. Byla jsem pozvaná při příležitosti oslavy křtu holčičky Maitei, dcery Blanky. Byla pozvaná celá místní komunita, takže chudá rodina pohostila asi 30 lidí, možná víc. Všichni jsme dostali talíř fazolí a mističku soli. Pak se dlouho tančilo a veselilo a připíjelo a nakonec nastala doba jejich tradičního místního přípitku, kterému se říká „Mescla de sangre“ neboli míchání krve. Má utužovat pouta v rodině, ale po tradičním přípitku pak dostali ochutnat všichni, i já. Jednalo se o směs několika druhů alkoholu, které ve velkém kýbly smíchali s neuvěřitelně velkým množstvím cukru. Kupodivu to na chuť nebylo tak hrozné, jak to zní, a rozhodně to zahřálo. A pak teprve nastala opravdová hostina. Všichni dostali vývar z morčete (mně se podařilo kousky masa udat někomu jinému) a pak talíř brambor s vepřovým masem. Příbor mají jen pro každého člena rodiny, takže se jedlo rukama, i polévka. K nám se všichni chovali, jako bychom tam patřili a vůbec nebyli cizí…Všechno to dává smysl
Každým dnem, když objevím něco nového o životě místních, vzrůstá můj respekt k nim a jejich životní síle. Vrátím se z myšlenek zpátky do auta a dál pozoruji domečky, kde občasné světlo prozrazuje, že se nemýlím, že tam skutečně lidé bydlí. A pak se konečně v údolí kousek od nás rozprostře trochu hustější směsice světýlek – Simiatug. Když jsme poprvé přijeli, kluci z oratoře na nás celí natěšení čekali a nadšeně volali „padresito, padresito“ a po chvilce „Eliška, Eliška“ a než jsem se nadála, všechny věci z auta nám vynosili, moje věci mi odnesli nahoru do mého pokojíčku, co byl pro mě připraven s nápisem na dveřích „Vítej, dobrovolnice Eliško. Toto je tvůj domov.“ Už se na naše kluky po výletu do Quita těším. Doufám, že na nás budou čekat i tentokrát, když jsou poblíž, všechno to pak nějak…dává smysl. Eliška Obermajerová
