Za úsměvy se skrývá hodně smutku

Nový den, nový zážitek

Miss do you know my name? (Slečno, pamatuješ si mé jméno?)

Můj den začíná společnou modlitbou se salesiány, následuje mše svatá, snídaně a pak chodím pomáhat do knihovny. Představte si jednu větší místnost a v ní několik tisíc exemplářů knížek, jak studijních materiálů, tak pár knížek světové literatury. Ty nejdražší se snažíme nějak udržovat v pořádku, ať slouží více generacím, a to je také moje náplň práce. Lepicí páska, nůžky, fólie na knihy a jdeme na to.

Jen co se člověk objeví poblíž studentů, už je to samá svahilština… Otázky jak ohledně studia, tak také mé osobní zážitky. Nedávno se mě pár studentů ptalo, kolik mi je let. Většina mi tipuje tak 22 (jupí, z toho mám radost), ale když zjistili, kolik mi doopravdy je, tak si mě začali dobírat s pozdravy shikamoo (svahilský pozdrav starší osobě). Jeden kluk tomu dal korunu, když mě pozdravil – shikamoo mama, na což jim bez váhání odpovídám – marahaba. Stejně jako se na pozdrav mambo odpovídá poa. Svahilsky se snažím učit nenásilně, krůček po krůčku, ale vidím pozitivní odezvu u dětí, když se snažím něco ze sebe dostat. To je radosti a smíchu, když se mi něco nepovede… ale jsou to také hodiny společného času, kdy si povídáme, sdílíme a navzájem se učíme. Občas o polední přestávce nebo večer po večeři přiběhne některý ze studentů, jen tak mě pozdravit, jen tak si popovídat. Děti zbožňují ovoce, kam mohou, tam chodí na “kradošku”, ale kdybyste viděli to srdíčko – zaklepou na dveře, zeptají se, které ovoce mi tady nejvíc chutná, a v tom ho vytáhnou z kapsy jako dárek pro mě.

Téměř na všech fotkách ty děti vypadají tak šťastně, že ano? Musím ale říct, že za těmi úsměvy se skrývá hodně problémů, starostí a smutku. Často slýchávám, že umírají rodiče studentů, je to koloběh života, já vím, ale je mi těch dětí líto. Mám tady jednoho kamaráda – Augustino – klučina z prvního ročníku. Hned od začátku se mi moc líbil. Je živý, usměvavý, na každé mši si neskutečně užívá tanec. Ve třídě to je takový ten vůdčí typ, ten raubíř, ale umí si získat lidi. Přiběhne, chňapne za ruku a už si povídáme. Onehdá mi vyprávěl, že o prázdninách je u salesiánů v Shinyanga nebo v Dodomě… a tehdy mi to začalo vrtat hlavou. Nezeptala jsem se proč, neměla jsem odvahu, nebo spíš jsem nechtěla slyšet pravdu? Ano, je to sirotek. Loni mu zemřela matka. Nemá kontakt se svými sourozenci, ale modlí se za ně. Má velikánské srdíčko. A takových příběhů tady začínám slýchávat stále víc. Děti ke mně časem získávají důvěru a svěřují se mi. Vážím si jejich otevřenosti, ale je to pro mě těžké, ten pocit bezmoci, že jim nemohu nijak pomoct. Lekce pokory!

Pojď si také zaběhat!

Nedělní budíček a ranní běh

Je neděle 6 hodin ráno, všichni by předpokládali ticho a klid, ale ono to je přesně naopak. Hlasitá muzika, křik a ruch všude okolo. Všichni jsou připravení na ranní běh. Začínáme rozcvičkou. Jeden ze studentů předcvičuje a všichni ostatní poctivě opakují. Cupot žabek u skippingu mě dokáže neskutečně rozesmát. Pak rychlé rozdělení do skupin podle tříd, poslední pokyny, kudy která třída poběží a jdeme na to. Prapory do ruky, připravit hlasivky a za pokřiku se dáváme do běhu. Někteří to berou opravdu vážně a někteří jen přemýšlí, kde si to zkrátit a jak to “ošulit”. Běháme jednu trať k nedaleké čerpací stanici a pak se vracíme nazpět, takže nejjednodušší je to zapíchnout v příkopu a počkat, až ti první přiběhnou zpátky. Cestou necestou jsou i chutná lákadla, takže další část týmu se snaží trhat manga a avokáda. Jsou kreativní, používají klacky, kameny a stromy je jistě odmění sladkou dobrotou. První běžci na cestě zpátky míjejí nejen lajdáky odpočívající v příkopu, ale i skupinky rozdělující si úlovky. Za toto se ale jim ale strhávají body studenti jsou rozdělení do osmi skupin (tzv. house) pojmenovaných podle regionu Tanzanie – Kilimanjaro, Ngorongoro, Manyara, Victoria, Serengeti,… a v průběhu celého roku mezi sebou soupeří, sbírají body, někdy se body strhávají, a jako odměna pro vítězný tým je piknik. Minusové body jsou jak za kradení jídla, nedodržení časového plánu, schovávání se pod stolem místo ranní modlitby, tak za nekompletní sprchu, noční úprky ze střediska a podobné prohřešky…

Chce se ti spát? Riskuješ!

Sedím si mezi studenty. Jsme ve velké místnosti, určené k nejrůznějším oslavám, kde přes týden míváme mše svaté. Je 6.40 ráno. Pozorně poslouchám čtení, koukám, jak všichni poslušně sedí a najednou – bum – vzduchem lítají pohlavky. Studenti mívají služby – něco jako hlídači pořádku a klidu v průběhu mše – dohlíží hlavně na to, aby ostatní nespali. Když usneš, schytáš to. Ovšem jen lehce, ale je to opravdu vtipná podívaná. Kolem celého davu studentů se prochází tak šest předem zvolených studentů. A představte si, toto máme i o nedělní mši svaté v nedaleké vesnici, kam chodíme. Studenti už jsou ale naučení a občas schytají „průplesk“ od kamaráda sedícího vedle. Někdy přemýšlím, jestli bych to ve své slabší chvilce schytala i já…

Nedělní výlet se školním sborem do Shinyanga

Jsou čtyři ráno, školní sbor připravený na dnešní výlet do Shinyanga, kde bude zpívat na třech bohoslužbách. Startujeme dva školní autobusy a jedeme. Přijíždíme těsně před začátkem první mše svaté. Po ní hned následuje další a po ní zase další. Je to zážitek poslouchat jak krásně a s nadšením všichni zpívají a k tomu sledovat tanečky našich nejmladších tanečnic. V 10.30 se konečně mohou nasnídat, chleba, čaj a chvilka odpočinku. Nechyběla otázka otce Vincenta, proč jsem netančila s holkami? Zahlédl mě totiž jeden večer, jak si s nimi nacvičuji tanečky. To si užívám a holky ještě víc. Koukají a mají z toho velkou radost, pukají smíchy. Setkáváme se s místními kněžími a s bratry. Augustino mi ukazuje středisko a řádí s mým foťákem. Po poslední mši je také čas na společnou fotku. Proč také ne, když jsme se hodili do gala, musíme to zvěčnit. Společný oběd, povídání, poslední poděkování a jedem zpátky. Před odjezdem mě napadlo, v jakém asi technickém stavu je ten autobus? A že jsem na to myslela, tak zpáteční cesta byla obohacená zážitkem. Kouř z motoru, všichni rychle vystupujeme a čekáme, až s tím řidiči něco udělají. U nás by to jistě byla napjatá situace, ale tady? Kde že, můžeme si na chvíli poběhat, zatančit a zazpívat. Opodál stojí krásný baobab, takže neodolávám a musím si ho vyfotit. Oprava se podařila relativně rychle a tak jsme se všichni šťastně vrátili do střediska. Byla to ale krásná neděle.

Renata Szpyrzová

 

Menu