Začátek knihy podle Jardy… pokud někdy nějakou napíše

Sandra je veselá paní, která pracuje jako sestra v místní ošetřovně. Moc ráda vykládá příhody s více či méně dobrým koncem, které vždy zakončí hlasitým smíchem, při němž se do okolí rozzáří její bílé zuby (pozn. redakce: není to tak čistě bílá, jako z reklam na zubní pastu, mohl bych hnidopišsky upozornit na zubní kaz mezi horní jedničkou a dvojkou vpravo, nicméně v kontrastu s barvou pleti, skutečně září). Společně se Sandrou se scházíme v pondělí zhruba v osm. Pomalu vyskládáváme nejpoužívanější medicíny na stolek v naší open space ordinaci, jak by se podle mého mělo místu o rozloze 20m2 s širokým rozhledem po okolí, které slouží jako vyšetřovna, čekárna, lékárna a úkryt před deštěm, říkat.

Zdravotní stav je věc veřejná

Kdybych se byl býval narodil jako drbna některé z blízkých vesnic, asi bych předstíral svoje nemoci, abych mohl v čekárně zjistit, co koho trápí, a roznášel bych to po okolí. Zdravotní stav člověka je tu tak trochu věc veřejná a není výjimkou, že se při vyzvídání pacientových problémů přidá do rozhovoru někdo z opodál sedících, který zrovna našel to správné slovo pro obtíže vyšetřovaného. Po chvíli je už zatěžko říct, koho z nich vlastně vyšetřuji. Tohle ráno vypadalo podezřele klidně. V pomalém tempu stíháme všechno připravit a ještě zvládneme probrat případy, které se objevily během víkendu. Sandra šila hlavu, tržná rána po úderu klackem. Já se ve srovnání s tím spíš flákal. Za krátkou chvíli je slyšet pomalu se blížící hlouček lidí. Zatím těžko říct, jestli míří k nám nebo na trh, který se nachází několik set metrů dál po cestě.

Odpověď dostávám záhy na to

Při bližším zkoumání si všímám, že v hloučku nesou někoho na zádech. Tenhle způsob transportu svědčí spíš pro nás, zvlášť nejedná-li se o malé dítě, a skutečně. Velký houf lidí se vměstnává do našeho open spacu ohraničeného mříží. Všeho všudy 13 dospělých, 4 děti a jedna stařičká paní nesená na zádech. Začínáme s tou starou paní. Podle všeho je to ta stejná, které se šila o víkendu hlava. Sandra ošetřuje hlavu a já si říkám, že bych mohl pomalu vzít někoho dalšího, a tak se ptám, kdo je na řadě. Nikdo se však k ničemu nemá, což teda není úplně výjimečné. Málokdo si chce dobrovolně vytáhnout černého petra v podobě vyšetření od „Masta“ (bílý muž).

Nastává dramatická chvíle ticha, do které mimořádně vstoupí paní středního věku. Dala se nám vysvětlovat, jak se věc má. „Víte, stará paní má hodně dětí. Tenhle je její syn, já jsem dcera, tamti jsou další synové a dcery. Tohle jejich rodiny. A tadyto, to jsou děti jejich dětí….“ Postupně nám představila celý rodokmen od Abraháma až do posledního pravnoučete. Říkám si, že kdybych někdy psal dlouhou knihu, která by měla být podkladem pro náboženství, začal bych ji rodokmenem právě této rodiny.

Menu