Radostná oslava s vůní desinfekce… dobrovolníci jsou stále v akci

Zhruba měsíc po zahájení školního roku se už tradičně rozneslo po Araimiri bujaré veselí. Jako každý rok je totiž i tento pátek na pořadu vítání nových studentů a učitelů. Celý den se nesl v tomto duchu. Při ranní mši byli všichni noví pracovníci školy oficiálně představeni studentům. Stejně tak salesiáni, sestry a dobrovolníci. V odpoledním bloku určeném pro práci bylo vidno jakou důležitost dnešní večer má. Všechny prostory, kde byl plánovaný nějaký program, se zdobily květinami a palmovými listy. Ze zdí se smývaly červené fleky po žvýkačích betelu, z rohů se vymetal stoletý prach a na tabule se nadepisovaly vítací nápisy.

          Celý večer se započal společnou večeří, která pro studenty byla o trochu bohatší než obvykle. Musí se nasytit vydatněji, aby bylo dost sil na divoké tance páteční noci, říkám si. Večeře netrvala dlouho. Všechny tak trochu podvědomě táhla touha po tanci do přístřešku s pódiem, kde měl probíhat hlavní program večera. Nějakou dobu (jako všechno tady) trvá než se studenti sejdou a usadí, ale není kam spěchat. Noc je ještě mladá. Program je zahájen modlitbou, což je takový místní stereotyp, a vyslechnutím si úvodního slova salesiána, ředitele školy. Po chvíli mám pocit, že si spletl papíry a místo úvodního slova pro zábavní večer říká kázaní připravené na další den. Pokračuje se zpěvem a tancem. Na pódiu se postupně střídají všechny třídy, z nichž každá má připravené nějaké taneční vystoupení. Přál bych vám vidět tu nepředstíranou radost obecenstva z pozorování tanečních vystoupení, jejichž příprava se mnohdy dokončuje až na samotném pódiu.

Radostná atmosféra přilákala mnoho pozorovatelů z okolí a postupně pohltila všechny v blízkosti přístřešku včetně mě.

Program je v plných obrátkách, když mi jeden z chlapců klepe na rameno a říká, abych šel za ním. Cítím se trochu nejistě, ale jdu. Vzdalujeme se posledním paprskům světla a blížíme se k hloučku lidí, kteří lomí rukama. Obávám se, že půjde o nějaké zranění a skutečně. V prostředí hloučku leží jeden ze studentů, který se propadl skrz starý zrezivělý sud léta sloužící jako mostek přes menší rygol. Při průchodu dolní končetiny dovnitř nebo ven roztrhl si bérec nad holenní kostí od kolene až po kotník. Vidím jen kousek, ale je jasné, že dneska v sobě budu muset probudit krejčovské geny po mamince.

Transport i povolání posil zajišťují studenti

Svolávám několik kluků na pomoc s transportem do ošetřovny a dalšího posílám pro zdravotní sestru, která má klíče od ošetřovny. Cestou se rozpomínám na školní nácvik stehů na prasečích nožkách. Hladce, obrace. Nějak to půjde. Za chvíli se všichni potkáváme před ošetřovnou. Rozbalujeme ránu zakrytou zpoceným trikem a ta se nám ukazuje v celé své kráse. Začínáme lidokainem, kolem dokola opícháme ránu. Anestetický účinek se dostavuje rychle, a tak se pouštíme do čištění. V čelovkovém světle vypadá na první pohled docela čistě, při bližším zkoumání nacházíme v ráně malé kousky zrezivělého železa. Čistíme, co vidíme a pak začínáme šít. Chvíli šiji já, chvíli Sandra (sestra). Netrvá dlouho a vlivem své nešikovnosti se píchám jehlou do prstu. Asi za hodinu je hotovo (upřesnění pro maminku – i s konečkováním). Sundávám rukavice a koukám na drobnou oděrku od jehly, a tak trochu doufám, že tenhle chlapec nepatří mezi procento (epidemiologický údaj z roku 2017) HIV vyvolených. Vrátím-li se tedy domů s o trochu více pozitivním životem, bude to spíš tím, že jsem nešika než neřestník. (Zkusil jsem si spočítat pravděpodobnost nákazy. Snad správně. Pravděpodobnost nákazy = pravděpodobnost, že byl pacient nakažen x pravděpodobnost přenosu perkutánně = 0.01×0.003=0.00003 procentuálně 0.003% pravděpodobnost v tuhle chvíli, ale kdo ví.)