I dobrovolníkům se někdy nedaří

Znáte to – někdy prostě na co sáhnete se nedaří a nedaří. Přesně to prožívala Petra v Ghaně. Nakonec boj s pečením vyhrála a dětem chutnalo.

Holka z české kotliny. Nevím proč, ale přijela jsem a všichni se mě ptali jako potvrzení své domněnky, že určitě umím péct a skvěle vařit. Díky mojí mamince vařit umím a každý týden u nás byly buchty či koláče či bábovky. Ale přesto jsem neodpovídala tak sebejistě, jako bych tušila, že v Africe bude všechno jiné.

Po měsíci, kdy jsem se rozkoukávala, jsem se jedno odpoledne pustila do pečení francouzského jablečného koláče. Výhoda tohoto receptu je nepoužití prášku do pečiva, takže jsem se nemusela starat, zda to vykyne a zda vůbec prášek do pečiva mají. Jablka jsem koupila na trhu (z dovozu: tři jablka stála asi 50 Kč). Bez váhy jsem později zjistila, že musím přidat více mouky, jinak v pohodě. Dokonce to fungovalo s místním margarínem (máslo se tu možná dá sehnat, ale určitě vysoce drahé a zatím nevím kde).

V Accře jsem pekla český chleba (musím zkusit i tady v Sunyani) a francouzský ananasový koláč (ananasová varianta), kde jsem zase použila mouky moc.

Po návratu druhý den se naše kuchařka necítila nejlépe, tak otec Nicolas (původem Ital) navrhl, že budeme vařit spolu. Mým úkolem bylo uvařit rýži a on uvaří omáčku. No, abych to jednoduše shrnula, z rýže byla spíše kaše. V Ghaně vaří rýži skoro každý den a umí ji uvařit úžasně, takže z mého pokusu nadšení nebyli. Přesto je krásné, jak si mě váží a snažili se nic nedat najevo a někteří ji jedli. Já však prohlédla jejich milosrdné snažení a v duchu jsem vděčná za toto gesto lásky. Otec odpoledne upekl pizzu a vše bylo úžasné. Další den se kuchařka vrátila a nikdo nic neříkal.

Ještě jsem zapomněla, otec potřeboval uvařit kuře a část vývaru použil na omáčku. Po vaření jsem neměla chuť jíst. Ale vzpomněla jsem si na zbytek vývaru. První polévka tady. Bratr Patrik to obdivoval a řekl, že to nikdy neměl a rád by ochutnal. Asi musím někdy uvařit kuřecí polévku. Nebo česnečku 🙂

Dnes slaví narozeniny moje spolu-dobrovolnice Mia. Zjistila jsem, že chtěli upéct dort, ale druhá dobrovolnice se po malárii ještě necítí nejlíp (byla tři dny v nemocnici), tak jsem se ozvala já. Dostala jsem v Accře od Pavla kypřící prášek do perníků, tak jsem se rozhodla pro hrnkovou buchtu. Povedlo se. Korpus jsem chtěla rozříznout, potřít marmeládou, nahoře polít tekutou čokoládou a přidat nápis z cukru Happy Birthday. Jenže. Při rozříznutí mi jedna polovina korpusu spadla na stůl a totálně se rozbila. Zkusila jsem to naplácat nahoru, že to čokoláda zakryje. Čokoládu (velmi dobrá čokoláda značky Golden Tree, téměř se nerozpouští v puse ale) jsem s lžičkou margarínu rozpouštěla a místo spojení se v jednu tekutinu se čokoláda srazila a margarín plaval okolo. Tuším, že většina mých čtenářů si říká, že se to dalo čekat, ale já už byla příšerně unavená. Vzala jsem druhou čokoládu a prostě je rozpouštěla bez margarínu – ale připálila se mi. V tu chvíli už jsem propadala velké malomyslnosti a slovům – všechno je marnost. Po zklidnění jsem vzala tyto čokolády a upekla menší “Sachrdort”. Ale byl lehce připálený na dně.

Ten večer jsem volala domů a opravdu se mi stýskalo – hlavně po jednoduchosti a po tom vědět, jak věci fungují. Tady jsem musela do skladu pro cukr, později sušené mléko a nemohla jsem ho najít a až podle instrukcí ho našla v barelu. Hledala jsem to, ono, odhadovala, riskovala a netušila, jak to dopadne. Doma ráda peču, peču s dětmi ve školce, ale tady to – jako cokoli jiného – trvá dlouho a je to souboj s trpělivostí.

Během toho večera jsem však potkala dalšího Salesiánského bratra Christiana, který mi řekl, že to nejdůležitější je snaha a ať jdu spát veselá, že na světě jsou důležitější věci a že člověk není důležitý podle toho, jak upeče dort. Takže i přes bitvu s trpělivostí mi po tomto zážitku zůstala v hlavě hlavně vděčnost za lidi kolem mě a to, že člověk má obrovskou hodnotu už tím, že je.

Další den po mši jsme s ostatními dobrovolníky měli snídaňo-oběd s oslavou narozenin. Byl to bohatě prostřený stůl. Holkám dort chutnal. A já si užila krásné ráno.

Petra Šmardová

Menu