INDIE – Matouš Šimek – 3. dopis
Indie
Drazí přátelé,
konečně posílám 3. dopis z Indie, který je o cestování včetně mého velkého výletu do Himaláje do Sikkimu. Během své dobrovolné služby na východě Indie jsem měl několikrát možnost poznat další místa během cestování. Zážitkem je tu již samotná jízda dopravními prostředky a nastoupení do nich. Nic pro povahy, které mají rádi pořádek, přesnost a klid. Na stanoviště autobusů a džípů se většinou doptáte – ukazatele tu nevedou, a když už nějaký je, tak většinou zrezlý a nečitelný. Tam panuje neskutečný zmatek, neustále sem z různých stran přijíždí busy, džípy, ale i motorikši a cyklorikši. Jak asi víte, cyklorikša je velká tříkolka, nad jejímiž zadními koly je zastřešená sedačka pro 1-2 lidi a před nimi na sedadle šlape řidič. V Kalkatě stále fungují i rikšové, kteří klienty táhnou pěšky (zpravidla bosí). To na  kole (trojkolce) je to přeci jen o něco důstojnější… Každopádně je to práce těch nejchudších. Na bílého většinou zkouší hodně nadsazené ceny. Ale pozor, není to první hozená částka k rituálu smlouvání jako v Africe či arabském světě – v Indii se kupodivu moc nesmlouvá a ve většině obchodů nenadsazují ceny a říkají si o částku, která je uvedena i na obalu výrobku (když obal má). Když je řidič cyklorikši úspěšný, pořídí si časem motorikšu – karosovanou motorovou trojkolku. Zvuk motoru připomíná motorovou pilu, zřejmě tedy dvoutakt. Sem už se vejde až 7 cestujících i nějaká bagáž. Také se většinou čeká, až je motorikša pořádně plná. Můžete jet sami a hned, ale zaplatíte o dost víc (cena za vzdálenost se dělí počtem cestujících). Řidiči všech rikš loví cestující hlasitou nabídkou svých služeb. Džípy a autobusy mají většinou nejen řidiče, ale i průvodčí! Ti vyvolávají do okolí cílové destinace svých spojů a to stejným způsobem, jako prodávající na tržištích. Tedy jednou za cca půl minuty to jméno zvolají 10x rychle za sebou jako nějakou magickou formuli (takže tomu pak často ani nerozumíte). A do toho samozřejmě neustálé troubení. Když v tomto koktejlu lidí, vozidel a zvuků úspěšně kličkujete a nejdete váš spoj a dokonce je tam ještě i místo k sezení (v některých autobusech jsou i polstrované sedačky), máte vyhráno. Průvodčí se za jízdy prodírá uličkou a vybírá peníze (zde cena nezávisí na počtu cestujících) a vyklání se ze stále otevřených dveří u křižovatek a vesnic volajíc dokola jméno cílové destinace. Co se mi na rozdíl od nás v Indii poštěstilo – autobus mi zastavil na mávnutí i mimo zastávku (někdy je u ní budka a bus u ní zpomaluje, ale většinou ji nepoznáte, nejste-li místní). Zažil jsem při cestě busem též výměnu proražené pneu za rezervu. Bylo vidět, že to dělají často, byli sehraní – za 12 minut se jelo dál.

Na vlakovém nádraží panuje větší klid. V čekárně i na zemi na perónech většinou mnoho lidí spí či podřimuje. Zmatek a shon nastává, když přijede vlak. Viděl jsem dokonce, jak jednoho neopatrného staříka zachytil vlak a už to vypadalo na neštěstí, ale jeden duchapřítomný člověk ho vytáhl zpět na perón a byla z toho „jen“ hluboká rána a pochroumané koleno. Když vlak zastaví, Indové se tlačí dovnitř. Nechápou, že nejdřív musí nechat lidí vystoupit a celé to bude rychlejší než ta přetlačovaná ve dveřích. Když se chcete kochat, nejlepší je to ze dveří (držíte se tyče u jejich kraje), které jsou stále otevřené. Za luxusnější klimatizované vagóny je třeba si připlatit, ale těmi většina Indů necestuje (ani já ne). Zato klasická 2.třída je až neuvěřitelně levná (1000 km stojí okolo 350 rupií, tedy 140 Kč), přitom tu nechybí větráky a světla. Jen o něco dražší je „sleeper class“, kde jsou sedačky trochu polstrované a lépe se na nich spí. Zamřížovaná okénka jsou hodně dole, ideální pro lidi vysoké kolem 160 cm jako většina Indů. Kdo je vyšší, kouká držíc se madla ze stále otevřených dveří. Vlaky jsou tu plné cestujících a bývají velmi dlouhé (až 50 vagónů). Mimochodem, v Indii mají i nejdelší nástupiště na světě – to nejdelší má přes 1,3 km. Vlakem neustále prochází prodejci, kteří mají v taškách, kýblech a různých důmyslných závěsných zařízeních zboží od čaje, přes vařené jídlo po mačety či plastové hračky pro děti. Jak jdou uličkou, volají co chvíli jméno svého zboží, takže je člověk ve vlaku chvílemi zas jak na tržišti. Nevýhodou vlaků je jejich pomalost a hlavně častá několikahodinová zpoždění. Viděl jsem na ceduli zpoždění 19 hodin. To už by bylo lepší, kdyby vlak chvíli počkal, aby měl zpoždění 24 hod. – pak by jel vlastně na čas…J.

Neopomenutelným dopravním prostředkem je tu (alespoň pro mne) i odolné, masivní indické kolo. Dokonce na tom bez přehazovačky zdolávám i strmé kopce, jako při výletu do státu Nagaland. Tento stát mezi Assamem a Myanmarem (Barmou) je plný strmých zalesněných kopců a žije zde několik domorodých, různě civilizovaných kmenů s vlastním uměním, rituály a tanci. Domorodou kulturu tu podporují aktivně i křesťanští kněží (v Nagalandu křesťanství dominuje!), kteří se jí snaží rozumně skloubit (ne stavět do konfliktu) s křesťanstvím, čímž navazují na práci velkého českého misionáře Jana Meda (nedávno zesnulého), který je tu velkým pojmem. Operují tu však rebelové „undergrounds“, kteří se zbraní v ruce nutí lidi na jejich protivládní činnost finančně přispívat. Nevím, jestli jsem za bouřky při přespání v jedné vesnici (ty jsou tu většinou na hřebenech, kde tolik nehrozí sesuvy) měl co dočinění s jedním z nich – nejdříve byl tento „spolubratr a policista“ až moc přátelský, ale pak mě zavedl k nějakému šéfovi, kde už byli všichni ozbrojení a rozhovor byl spíš výslech a ráno jsem zjistil, že mi v peněžence chybí 500 rupií… Otcové mě před „undergrounds“ varovali i při 70 km vyjížďce na úpatí nejbližších kopců, 30 km západně od Golaghatu. Upokojilo je, že plánuji okruh a nevracím se stejnou cestou, to už by prý na mě mohli mít něco nachystaného. Prý tam před pár lety jednoho bělocha zajali a chtěli výkupné… Já ale žádné problémy neměl a naopak si užil krásné výhledy, stromy, balvany a řeku s koupajícími se vesničany, kteří tu byli nápadně plašší.

Na území Assamu jsem také navštívil pár hinduistických chrámů. Nejhezčí jsou v tomto směru dvě historická města. Sibsagar, který byl ještě před 300 lety hlavním městem ahomských panovníků, je znám svými čtvercovými nádržemi s chrámy podél břehů. Vejčitá kopule chrámu Shiva Dol je prý mezi Šivovými chrámy nejvyšší v Indii. Jsou tu i zříceniny vícepatrových ahomských paláců a malá aréna. To památky Tezpuru jsou přímo na pahorcích při březích veletoku Brahmaputry, která si kolem tajemně plyne. Zažil jsem tu během úplňkového večera nezapomenutelnou atmosféru. Brahmaputru jsem viděl i u města Dibrugarghu, kde omývala chatrče místního slumu. O kus dál po proudu staví přes tuto řeku přitékající z Tibetu snad 5 km dlouhý most pro auta i vlaky (většina betonových pilířů je již hotova). Zatím tu však dopravu obstarávají pěkné, barevné, dřevěné loďky, pardon – vlastně trajekty, jejichž přístav je i prasečím trhem. Selata se převáží v koších (i na kole). Často je jich tam i více než 5, jedno přes druhé. Kupodivu se mi ale nejevila vystresovaná.

Divoká zvířata si turista na východě Indie nejlépe užije v NP Kaziranga. Safari v džípu i na hřbetu slona sice něco stojí (cizince 5x více než Inda), ale je to zážitek. Tento park je spojen hlavně se záchranou jednorohého nosorožce indického. Na slona nastupují z plošiny rozhledny za řidiče (mahauta) 2 pasažéři. Krajinou se pak v sedu „hodněrozkročném“ kolébavě vznášíte k dalším zvířatům. Z ranních mlh jako ve snu vystupovaly různé druhy jelenovitých kopytníků, ale i nosorožci, kterých jsme nakonec viděli více než 20. Z džípu jsme i díky dobrému strážci-průvodci měli pěkná pozorování rodinky divokých slonů s mláďaty, želv u řeky a také řady vodních ptáků včetně pelikánů a orlů. Na cestě byly i čerstvé otisky tygřích stop. Dle výstražných hlasů opic byl tygr nedaleko, ale neukázal se nám. Otec Jaroslav nástup i výstup ze slona zvládnul s bravurou. Prostě jako Jura, či chcete-li „jak malej Jarda“ J. Zrovna tak Stáňa, dobrovolnice v indickém státu Karnataka, která tu zrovna byla na návštěvě.

Samozřejmě mě to táhlo do Himalájí. Zvlášť když mě navnadil let z Dillí do Guwahati, což je největší město Assamu, kde jsem poprvé zažíval atmosféru Indie (chaos na ulicích, páchnoucí kanalizační stoky pod rozpraskanými a občas chybějícími panely chodníků, krásně pomalované zdi, barevně oděné ženy, muži nesoucí 2 metry vysoký náklad na hlavě, sochy hinduistických bohů z bahna od lidového umělce). Z letadla jsem měl panorama Himalájí jak na dlani a šlo dobře rozpoznat dle siluety řadu osmitisícovek (Everest, Makalu, Annapurna…). Nejblíže Golaghatu jsou Himaláje ve státě Arunachal Pradech, ale tam je pro sólo turistu téměř nemožné se dostat a sám se tam toulat. Rozhodl jsem se pro Sikkim. Jasná obloha a tudíž krásné výhledy jsou hlavně v zimě, teď to kazil mlhavý opar, takže Kančendžengu, 3. nejvyšší horu světa, jsem ani ze slavné Hill station Darjeeling neviděl. Zato jsem sem (do 2250 m) stoupal slavnou úzkokolejkou a viděl tu řadu pěkných Buddhistických chrámů a klášterů. Zvláště v jednom byla podmanivě klidná a posvátná atmosféra, umocněná 6 m vysokou, uhrančivou sochou Buddhy. Buddhistické náboženství i jiná kultura je znát a začíná to hned u prvních kopců, které se však zvedají (jako všechno v Himaláji) šíleně strmě. Lidé jsou tu méně hluční, je tu menší nepořádek (místy jsou i odpadkové koše..!) a chodí moderněji oblékaní. V Sikkimu pak obdivuju další kláštery a posvátné jezero s množstvím plápolajících modlitebních vlajek a lávkou lemovanou modlitebními válečky. Hluboce zaříznutá údolí, vodopády. Velké stromy a kapradiny v husté džungli. Vyhlížím červenou pandu a nechci potkat nebezpečného asijského černého medvěda. Spím před posvátnou buddhistickou jeskyní. Vypátrám i lámu Palu, u kterého strávil řadu dní Čech Martin a napsal o tom článek do Koktejlu. Nenápadně ilegálně to bez velké skupiny a prachů hlavní přístupovou cestou pod Kančendžengu nevyšlo. Zbývá poslední možnost velkou oklikou. Značení žádné. Mapy tu v Indii nemají. Jen přibližné nákresy, které jsem si dal dohromady s obkreslenou Googlemapou ještě z internetu. Nekonečné, prudké stoupání džunglí (2000 výškových metrů) po malé stezce. Sahám si na dno svých sil. Den a půl nepotkám člověka. Když zastavím, využívají toho pijavice a útočné, bodavé ploštice. Konečně na hřebeni. Přespávám na stezce. Naštěstí je krásně. Ráno pokračuji po hřebeni mezi rododendrony. Občas některý kvete. Já už ale toužím vymanit se sevření lesa! Po dalším prudkém stoupání se to daří a hurá – otevírá se pohled na Kančenžengu! Happy end! Stoupám ještě kus dál do oblasti alpinských lučin a rozházených balvanů okolo 4000 m. Vyplaším tu několik druhů horských kurovitých ptáků, včetně úžasných duhově zbarvených bažantů lesklých (vygooglete si!). Pak zpátky dolů. Přespávám u domorodců ve vesnici Labtang, kde bělocha rozhodně nevidí každý den. Jsou roztomile a ostýchavě zvědaví. Dospělí si hrají a smějí se stejným věcem, jako jejich děti. Ráno džípem dlouhá štreka do civilizace. Ještě to beru přes město Namchi, na které hledí z jednoho kopce 45 m vysoká zlatě zářící buddhistická socha a na druhé straně je velký, nedávno dokončený hinduistický komplex s dominantní 33 metrovou sochou Šivy. Je to trochu kýčovité, ale atmosféru to tedy má a také spoustu návštěvníků. Pak sebou dlouhé hodiny mlátím a dýchám prach v džípu, než zas vyjedem z hor. Koupit lístek na vlak je zas boj s několika úředníky, z nichž každý tvrdí něco jiného. Nepříjemnost však je, že mě v Sikkimu kousl pes, který na mě vyběhl u jedné chatrče, když jsem se ptal na cestu… Hned si v Golaghatu nechávám píchnout dávku vakcíny proti vzteklině, protože na očkování v ČR jsem byl před pár lety a ochrana tak není stoprocentní. Prý se tu se vzteklinou stále dost potýkají…

Díky tedy všem, kdo se za mě (po)modlíte. Zdá se, že je vše OK. Ve škole je toho teď hodně a např. jsem zjistil, že Indové odečítají jinak než my v Evropě J. S dětma jsme teď hodně malovali a zdobili smutné, šedivé zdi tříd. Na konci dubna bylo asi největší vedro, co jsem kdy zažil – 40 ve stínu, 60 na sluníčku. Teď na začátku května naopak přišly velké bouřky, deště a na chvíli ochlazení (pěkně se pročistil vzduch).

V příštím (posledním) dopise se dozvíte o všedních dnech i slavnostech zde v Golaghatu a na farnosti a zamyslím se nad indickou kulturou, myšlením, a čím mě Indie potěšila a čím zklamala.

Bůh s Vámi, Evropané! Z východu přeje Matouš Šimek

3. Dopis ke stažení