Ja ku jam – tady jsem
Albánie

Týden a kus v albánském městě Skadar je za mnou. Stihla jsem se naučit Sláva Otci v albánštině, být na primiční mši svaté a dostat novokněžské požehnání, oslavit svoje narozeniny, dostat pěstí od chlapečka ve školce… V tom všem se ale stále snažím opakovat Hospodinu: Ja ku jam – tady jsem.

Začal nový týden a s ním i nové výzvy. Mám za sebou jednu hodinu doučování angličtiny dívky z místního internátu. Mám za sebou první hodinu učení angličtiny dětí z druhé třídy. A protože sama moc anglicky neumím, z hodin chodím obohacená i já. O anglická i albánská slovíčka. Další výzvou je učení klavíru. Myslela jsem si, že to bude docela jednoduché. Jenže mi nedošlo, že jazyková bariéra udělá i z tak jednoduchého úkolu jako je počítání dob docela problém (pr-vá, dru-há = një, dy…?). Naštěstí jsou děti ale dost tolerantní a trpělivé a když selže slovní zásoba, pomůže názorná ukázka a velký úsměv.

V dopoledních hodinách, po společné modlitbě ranních chval a mši svaté se sestrami, mířím pravidelně do školky. Moje výzva tu má dvě jména: Brian a Leandro. Dost živí hoši, kteří potřebují téměř neustálou pozornost dospělého a když vydrží sedět klidně 10 minut, je to úspěch. Je to s nimi jak na houpačce. Například dnes ráno mě Brian přivítal velkým objetím a úsměvem. Ale v průběhu dopoledne, když jsem mu odmítla dát něco, co nebylo jeho, mi neváhal dát pěstí. Ještě že mu je teprve pět. Ve třídě je dalších 12 dětí, které si střídavě hrají, kreslí, tancují, … Chvíli se i učí, například poznávat ovoce, roční období a podobně.

Albánština je kapitola sama pro sebe. Zatím vím, že vím, ale nevím. Anebo vůbec nevím. To znamená: „To slovíčko bych měla znát! Co znamená? Nemůžu si vzpomenout!“ Anebo: „Vůbec tomu nerozumím.“ Ale jsou i světlejší chvilky, kdy vím, že vím a dokážu i adekvátně odpovědět. Například na otázku, jak jsem se vyspala.

Shrnuto podtrženo – jsem tu. A chci tu být naplno ve všem, co mě tu potkává. Ja ku jam. A je to výzva.

Menu