Vybojované přátelství
Albánie

Malé radosti uplynulých albánských dní

– domácí pomeranče utržené přímo z pod okna (na můj vkus trochu moc kyselé, ale jinak vynikající)
– v neděli účast na dvou mších s vědomím, že moji blízcí v Čechách nejsou ani na jedné
– krátká procházka městem za zvuku zpěvů svolávajících do mešity k modlitbě
– každý den vynikající koláč nebo buchta
– první zapamatovaná albánská jména
– plnící se malinký sešit albánskými výrazy a slovíčky (většinu z nich mi řeknou sestry při společném stolování u oběda nebo večeře)
– následné vzpomenutí si na alespoň pár z nich (nedělej to, nemluv, jsi šikovný,…)
– dnešní asi 15 minutová soustavná a téměř samostatná práce chlapečka ve školce, který včerejší den stále něco olizoval a dnes mě kousl do ruky. Myslím, že jsme se skamarádili.
Úvodní fotka je oloupaná stěna ve třídě. V nestřeženém okamžiku se oloupaná část zvětšuje a zvětšuje. Domnívám se, že za pár týdnů bude celá stěna bílá (tedy jen do výšky dětské natažený ruky). Později přidám foto pro srovnání.
Menu